Suvenýr z dovolené

Na konci roku jsem potkala svého dávného spolužáka ze základní školy. Bydlí kousek od mého bydliště, a tak se potkáváme často.

„Jedu s přítelkyní hned v lednu na Kanárské ostrovy,“ pochlubil se Milan.

Milan rád cestuje, a jeho přítelkyně také. A tak má s kým jezdit a každou chvíli je někde jinde.

Jenže to by nebyl Milan, kdyby nedošlo k nějaké pohromě. Vlastně si už ani nepamatuji, kdy strávil dovolenou v poklidu a vrátil se v pořádku. Jednou ho pokousaly ochočené pouliční opice, jindy v jiné zemi došlo k zemětřesení, pak Milanovi a jeho doprovodu hrozil teroristický útok, a tak musel být celý hotel evakuován, pak zase byly tak špatné povětrnostní podmínky, že letadlo nemohlo vzlétnout a Milan s přítelkyní strávili další tři dny v letištní hale. Zkrátka a dobře, Milan smůlu přitahuje.

A tak jsem se jen zeptala:

„To tam bude ještě taky zima, ne?“

„Nebude. Jsou to přece Kanárské ostrovy, tam je teplo pořád,“ řekl.

Protože šlo ale o Milana, a v jeho případě bych si tipla i na sněhové závěje, doporučila jsem mu:

„Vezměte si, pro jistotu, i teplé svetry.“

„Víš, že v letadle se počítá každé deko,“ poučil mě.

Nehodlala jsem mu to vyvracet.

Popovídali jsme si, co je u nás nového, a šli každý svou cestou.

Uplynul prosinec, a nastal leden. U nás, jak víme, byly během ledna přímo jarní teploty.

„To se asi i Milan se svou přítelkyní na dovolené mají,“ vzpomněla jsem si na spolužáka nejednou. A zatímco já si chodila zaplavat na bazén, Milan si plaval určitě v hotelovém bazénu se slanou vodou, užíval si přírodního slunce a kochal se přírodou. Já zatím nemohla doma ani vyvětrat kvůli všudypřítomnému smogu.

Uběhl i leden, a já uprostřed února šla nakoupit. Procházím mezi regály se zbožím a slyším sípavý kašel a smrkání. Nemám ráda, když někdo takto nachlazený jde do velkého obchodního domu a všechny tam nakazí. A proto jsem se jen pohněvaně podívala směrem k bacilonosiči.

„Co tady děláš, Milane? Já myslela, že jsi někde opálený, vyhřátý, a ty tady zatím přenášíš nemoci?“ zeptám se, protože oním hříšníkem byl právě můj spolužák.

Vysvětlil mi, že celé dva týdny na dovolené měli příšernou zimu a vítr.

„Já dopadl ještě dobře, takto po měsíci kašlu a smrkám, ale přítelkyně je v nemocnici,“ dodal.

A aby to nikomu nebylo líto, prý je ještě před návratem domů okradli!

„Naštěstí jsme už měli většinu peněz utracených, a tak jsme si přivezli i nějaké ty suvenýry, mimo té nemoci.“

Ano, tak už to někdy bývá. Někomu nestačí zlatá česká zemička, odcestuje za sluncem, chytne nějaké to „Moribundus“, a léčí se z toho po zbytek roku.

Jsem zvědavá, kam pojede Milan, až se vyléčí, a co ho tam zase potká…