Suvenýry a serepetičky...

Také  se vám, milé přítelkyně, přátelé, stává, že se rozhlédnete po vlastním bytě a zjistíte, kolik zbytečností se nachází na poličkách, za sklem skříní, tu a tam odložených, zavěšených na stěnách atd, atd. Kde se to tady, propánajána, vzalo?

Pak si vzpomenete, že toto jste si přivezli odtamtud, tohle vám přivezl syn či vnouček zase odtamtud, no a tohle - tak tady už nevíte vůbec nic. Takže se i mně, stejně jako vám za uplynulá léta nashromáždilo doma nějakých pár desítek zbytečností. Jsou-li to suvenýry - tedy památky z cest, nebo v titulku uvedené serepetičky, tedy věci zbytečné až nadbytečné, to si rozhodněte sami. I chytré řádky Wikipedie praví, že o tom, zda je to či ono třeba suvenýrem,  je čistě individuálním, subjektivním názorem každého z nás. 

Takže ta skleněná mistička s pískem a mušličkami říká něco jen tomu, kdo si ji přivezl od Baltu v osmašedesátém, případně od Černého moře o deset let později. Druhému to neřekne pranic. Jako dítko jsem byl unešen pohledem na naleštěný, mosazný vršek dělostřeleckého granátu, který přivezl můj děda z první velké války. Dědu jsem nepoznal, odešel z tohoto světa již deset let před mým narozením. Babička, říkali jsme jí „stařa“, přežila dědu o 30 let, měla tento „suvenýr“ na „kostnu“ vedle Panenky Marie Svatohostýnské. Teprve po likvidování její pozůstalosti se prý přišlo na to, že ta granátová špice byla nárazová, tedy funkční a schopná výbuchu...  

Mimo vzpomenutých suvenýrů od moří, je tu několik kousků naprosto nesourodé keramiky. Bulharský svícen, popelník a vázička, to bylo z dovolené s tehdy patnáctiletou dcerou, na hranicích bulharsko-rumunských. Krásné pláže, hodně komárů, výlet přes hranice do Constance, tamní delfinárium, prostě paráda. Další džbánek, Gruzie, s manželkou, Tbilisi, Stalinovo rodiště Gori, výstavný hotel ve vnitrozemském, již mnou zapomenutém městě, kde v jedenáctipatrovém hotelu byla nejméně desítka „direktorů“. Například ředitel, co měl na starosti výdej ložního prádla. Jinak výborná kuchyně, vynikající vína, sebevražedné cestování malými autobusy po horských cestách.  

Keramika egyptská, tu nám dovezly děti. Spolu s praktickým suvenýrem, dřevěnou krabicí, ve které byly čtyři kilové, plechové piksly s nevím proč, jihoamerickou mletou kávou. Argentinskou, bolivijskou, třetí si nevzpomenu a pak „nedal by si někdo pravou brazilskou kávu?“ Ano, máte pravdu, je to z „Kulového blesku“. Káva dávno vypita, krabice slouží jako schránka pro stále přibývající množství léků, ty plechové piksly - ještě je mám schovaný...   Suvenýry pana Suchého, levou Chaplinovu botu, či vous pana Wericha nemám, píseň je to ale případná, stejně jako ta druhá - o serepetičkách, znáte? „Koupil jsem si knot“ - pusťte si to, jo...
K těm věnovaným suvenýrům - taky z Egypta, jezdily tam děti častějc, třeba papyrový kalendář - není tam chyba, jedná se o papyrus, tedy výrobek  historický, prý až do roku 1100 n.l. a obnoveně vyráběný, už na turistický kšeft znovu ve 20. století. Tak ten kalendář jsem po uplynutí platnosti rozstříhal, jednotlivé měsíce dal zarámovat a podělil jsem vnoučata. Nechal jsem si scarabea, přináší prý štěstí, i když je to náš prozaický hovnivál. Je toho tady dost, o čemž by se dalo povídat, jste na tom zcela jistě obdobně a mnohde asi bohatěji zásobeni.  

Tak závěrem nostalgický pohled na suvenýr, jeden z posledních, přivezla mi jej, počítám-li dobře, před třemi, čtyřmi lety z cest, maminka mé první pravnučky. Barevná litografie, je na ní nábřeží bukinistů a pohled na Notre Dame - Paříž, kde jsem ještě nebyl a naděje, že bych se tam dostal, už příliš nezůstává. I když, náhoda „je sviňa“, jak se říká prý na Valašsku, mám zrovna v pácu jednu soutěž, kde je zájezd do Paříže první cenou, co kdyby to vyšlo, že áno?  A jak je to se suvenýry a někde i serepetičkami u Vás, moji milí? Taky se jich něco nasbíralo? A taky je Vám líto „věci vyhodit“? Přeji hezký den a nezapomeňte si z cest vždycky něco přivézt, ono dnes i foto postačí, viďte?