Suvenýry z cest

S otevřením hranice se možnosti ještě zvětšily. Do mé už samostatné domácnosti přibývaly gondoly z Benátek, dřeváčky z Amsterodamu, mini Eiffelovka z Paříže i double decker z Londýna. Příbuzní a známí cestovali a cestovali a suvenýry se hromadily a hromadily. Do vitriny se nastěhovala keramická ještěrka z Barcelony, kachel z Portugalska i korbel z Německa. 

Dcera si zase z cest přivážela plyšáky - medvídka v oblečku Sherlocka Holmese z Londýna, vydru z Rakouska a dokonce malou Lochnessku ze Skotska.

Jenže panelákový byt není nafukovací, a tak jsem jednoho dne řekla dost!

 Poslední kapkou byl dárek od bratra a jeho ženy z Vietnamu. Když se totiž ptali naší babičky, co mi  mají přivézt, poradila jim, že by se mi určitě líbil malý papírový lampionek na balkon.

Brácha to nepojal jako nápad, ale jako úkol. Papírové lampionky však zrovna nějak nebyly ve Vietnamu k sehnání, a tak přitáhnul asi metrový rudý látkový lampion. Kdybych toto monstrum opatřila světélkem a dala na balkon, nebylo by pochyb, jakou živnost v našem bytě provozujeme. Lampionek jsem věnovala babičce na chatu a mezi příbuznými a kamarády rozhlásila, že jestli trvají na tom, že nás budou dál obdarovávat, tak jen tím, co se dá sníst, vypít, případně jinak spotřebovat.

Všichni si to vzali k srdci, začala jsem dostávat skvělé dárky - kdoulový džem, bílý tuňák, portské víno, turrón (tradiční nugát ze Španělska), ovčí sýry, pálenku z Rumunska, všelijaké koření, klobásky chorizo, jablíčka v Calvadosu, fíková marmeláda. Samé skvělé a užitečné dárečky. Jen se suvenýrem od bratra z Guatemaly jsem si nevěděla rady. Dodržel sice podmínku, že dárek bude k pití, ale měl by někdo z vás chuť na panáka, když na vás kouká z láhve hlava kobry?

Naposledy se vrátila z cest dcera. Byla s partou kamarádů na cestách po jižní Francii. Před návratem domů nabádala své kamarády, že musejí obstarat dárečky domů. Pamětliva mých slov, vydala se parta koupit sýry. Byli zrovna v oblasti, kde je velká specialita - sýr s červenou plísní, a jelikož ochotný obchodník jim dal množstevní slevu, koupili sýr všichni.  Až v mikrobusu, kterým cestovali, pochopili, že to nebyla zrovna ta nejlepší volba, sýr nepředstavitelně „voněl“. Ještě štěstí, že bylo léto, mohli mít otevřená okna a dýchat. Ale zrovna na noc, kdy přejížděli hory, se pořádně ochladilo, a tak na sebe navlíkli všechno oblečení, co měli s sebou. Nemohli riskovat, že se řidič udusí. Styděli se dokonce zaparkovat na odpočívadle, a tak snídali někde mimo civilizaci. Doufali, že hranice překročí bez nějaké kontroly, celníci by si třeba mohli myslet, že mají v autě mrtvolu.

Jakmile dorazila dcera domů, všechno oblečení včetně spacáku a krosny naházela do pračky. Náš sýr jsme okamžitě snědli, sýry určené babičkám jsme zabalili do pěti igelitek a nacpali do lednice. Jedna z babiček s námi málem nemluvila, protože si od nás vezla sýr, který byl podle ní nedostatečně zabalen a v metru si od ní lidi odsedávali.

Ve vitrině se mi už žádné suvenýry nehromadí. Pár jich mám schovaných jako milou vzpomínku. V knihovně mám na čestném místě jen dva, oba z Jižní Ameriky. Jedním z nich je nerost pocházející z nějaké sopky a připomíná Madonu s děťátkem. Druhý je malá nenápadná krabička z jakési kůry. Smála jsem se, co je to za hloupost, jsou v ní kousky dřívek omotané barevnými bavlnkami. Přivezl mi ji brácha a vysvětlil, že to koupil od         6-7letých dětí, které je vyrábějí, prodávají a pomáhají tak rodičům vydělávat na skromné živobytí. Přestala jsem se smát a pochopila, proč jich koupil tolik a obdaroval jimi všechny známé a kamarády. Tento suvenýr je opravdu velmi cenný.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz