Sv. Jan pod Skalou

Dalším naším výletem byl Český kras.  Z vlakové stanice Srbsko jsme spolu s desítkami trampů a turistů pokračovali cestou pod mohutnými vápencovými útesy podél řeky Berounky. Asi po jednom kilometru chůze jsme odbočili vpravo a podél potoka Kačák došli do vesničky Hostim u Berouna.

Cesta vedla listnatými lesy, kde byl příjemný chládek. V Hostimi  nás upoutala budova zrekonstruovaného válcového mlýna. Dále jsme pokračovali – stále podél potoka Kačák - , do jednoho z nejkrásnějších míst naší vlasti, ležícího pod vápencovým bradlem Skály, do obce Svatý Jan pod Skalou.

         Svatý Jan pod Skalou je malebná vesnička, kde je po většinu roku čilý, turistický ruch. Nachází se zde mnoho historicky zajímavých památek.

Raně barokní kostel sv. Jana Křtitele je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana. Ivan byl prvním českým křesťanským poustevníkem,  který žil 42 let ve zdejších travertinových jeskyních – zachovaných  dodnes. Hned vedle kostela vyvěrá pramen léčivé vody. Vlevo ke kostelu přiléhá budova dřívějšího kláštera. Roku 1914 zakoupil tuto budovu církevní řád Školských bratří a zřídil zde učitelský ústav. V r.1949 se objektu zmocnila komunistická vláda, aby zde zřídila tábor nucených prací a v létech 1951 – 1955 věznici. Byli tady uvězněni lidé, kteří se postavili totalitnímu režimu. Tato věznice patřila k nejkrutějším u nás. Teprve na popud Mezinárodního červeného kříže byla v r.1955 zrušena. Roku 1994 byl klášter vrácen církvi a ta zde zřídila Vyšší odbornou pedagogickou školu, která zde sídlí dodnes.

        Od těchto skvostných památek jsme pokračovali dále a snažili se vystoupat na svatojánskou skalní stěnu, vypínající se do výšky 210 m nad okolní terén. Výstup dlouhý jeden kilometr byl dost namáhavý. Konečně jsme stanuli na vrcholu, kde se vypínal veliký dřevěný kříž, který prý je zde od nepaměti. Pohled shora dolů byl úchvatný. Obec Svatý Jan pod Skalou  jsme měli jako na dlani. Samotný vrchol  skalní stěny byl obehnán zábradlím, na němž se houpaly desítky visacích zámků, jejichž klíče prý byly hozeny z vrcholu dolů. Zpátky jsme šli částečně stejnou cestou jako nahoru. Pod vrcholem jsme ale neodbočili k prudkému klesání, nýbrž šli rovně. Dostali jsme se k Solvayovým lomům. Zde byla právě zahajována letošní turistická sezóna. Parta nadšených lidí  zde vybudovala  skanzen, ve kterém jsme se mohli seznámit s důlními chodbami bývalého vápencového lomu, historickými stavbami, důlními vozíky, důlní lokomotivou, ale i prvními traktory a automobilovými veterány. Nenechali jsme si ujít ani jízdu důlním vláčkem, který na povrchu vozil návštěvníky kolem okolních  lomů.

        Od Solvayových lomů jsme se vrátili do Sv. Jana pod Skalou a dále pokračovali stejnou trasou jako ráno až do výchozí železniční stanice Srbsko.

Jedna perlička na závěr. Při zpáteční cestě jsem zjistila, že nemám  sluneční brýle. Jelikož nebyly nejlevnější, vrátila jsem se je / i přes protesty mého muže/ hledat. Cestou mě jedna turistka informovala, že mé brýle našla skupina lidí v Hostimi a ptali se v tamní restauraci, zda je někdo nepostrádá. Samozřejmě jsem se do restaurace vrátila, ale neuspěla jsem. Cestu jsme si tak prodloužili asi o 5 km. Ztráta brýlí mě mrzela, ale hlavně, že jsme se vrátili ve zdraví domů!