Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se štědrého dne. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem a proto se mnohde stalo, že se tyto dva svátky slily a zvítězil známější Mikuláš. V obou případech se používaly masky a obě postavy rozdávaly dětem dárky.

Legenda

Svatá Barbora - Barbora z Nikomédie - panna a mučednice patří ke 14 svatým patronům, jež lidé vzývali v nejtěžších chvílích, např. při morových epidemiích.

Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura, žila na počátku 3. století v Nikomédii (malá Asie - dnešní Turecko). Otec Barbořin byl zapřísáhlý nepřítel křesťanů. Barbořina matka zemřela velmi brzy a otec dceru vyhovával v helenistickém duchu. V úmyslu chránit ji před vlivy "špatného" světa a nápadníky, zavřel jí do věže, kterou postavil vedle jejich domu a luxusně vybavil. Přesto jeden ze sloužících - tajný křesťan - obrátil Barboru na víru. Byla to její pomsta otci. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla, když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem. V té chvíli vyšlehl z jasného nebe blesk a otce na místě usmrtil.

Jiným zvykem bylo řezat větviček více a na každou pověsit jméno chlapce, jež dívce byli sympatičtí. Věřilo se, že se stane nevěstou chlapce, jehož jméno je na první rozkvetlé větvičce.

Další variantou "barborek" byla pověra, že kolikátý den "barborka" vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí.

Kvítek z barborky ukrytý za sněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci.
Na Šumavě věřili lidé, že mohou rozpoznat čarodějnice pomocí kvetoucí větvičky, jež vzali s sebou na půlnoční (čarodějnice se prý obvykle stavěly zády k oltáři).
Jiná pověra praví, že dívce, jež není čistou pannou, větvičky nevykvetou, proto dívky větvičky schovávaly ve svých komůrkách.

Návštěvy Barborek

Stejně jako v mnoha dalších dnech zimního slunovratu chodily v dávných dobách na sv. Barboru různé masky. Ve středověku se prolínaly bujaré oslavy spojené s magií s křesťanským uctíváním světice. Později se provozovala divadelní představení o osudu Barbory (dochovalo se několik barokních her o Barboře ze 17. a 18. století).

V 19. století chodívaly po vesnících po domech Barborky - ženy a dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem či rouškou přes obyličej, aby vzbuzovaly hrůzu (bílá je symbol čistoty a nevinnosti Barbory). Dříve se někde objevovaly i v oděvu jeptišek s dlouhými rozpuštěnými vlasy a věnečkem na nich. Jinde měly ženy jen pomoučený obličej a dopředu přehozené dlouhé vlasy. Většinou chodívaly po dvojicích či trojicích, z nichž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím na obdarovávání malých dětí, druhá metlu nebo vařečku na zlobivé děti. Před domem zazvonily na zvonek nebo zaklepaly na okno a tiše vstoupily. Zazpívaly píseň o svaté Barboře, podělily děti a šly dál. V jejich písních se objevovaly celé verše ze starých her o Barboře. Někdy chtěly, aby se děti pomodlily a strašily je přitom huhláním "mulisi, mulisi", což byl původní zkomolené "modli se, modli se". Později chtěly od dětí písničky nebo básničky podobně jako Mikuláš.

Podle legendy je na zem sesílal svatý Petr ve zlatém povozu.

Na Bechyňsku jich chodívalo až šest, vlasy měly rozčesané přes obličej, na hlavě korunku nebo věneček, v levé ruce košíček s dárky hodným dětem a v pravé metlu na ty zlobivé. Hlavní z nich nesla v ruce zvoneček a zvoněním ohlašovala příchod do stavení, ostatní šlehaly metlou na okno.

Na roudnicku odměňovaly dohné děti pečivem "barborky" nebo "fakulky" - zvláštní drobné pečivo.

Později se na Barboru začal držet jiný zvyk - Barbory přestaly jako masky chodit po vsích, ale jejich tradice nadělování dětem byla udžována alespoň nepatrným způsobem. Děti večer dávaly za okno talířek a druhý den ráno - 4. prosince - našly na talířku nadílku od Barbory.

Barbory dnes prakticky nikde nepotkávávme, nahradil je o dva dny "pozdější" Mikuláš - jeho zvyky jsou obdobné a dnes již se na Barbořino nadělování skoro všude zapomnělo a málokdo o tomto starém zvyku ví.