Má sestra se vdávala v roce 1993. Se svým současným manželem chodila už několik let, ale nemuseli se brát. Nečekali potomka. Sestra s úsměvem říkávala, že se vdávat MUSÍ, protože se prostě milují. A to byla pravda.

Pečlivě se na den D připravovali. Sestra měla vybrané krásné šaty. Svatba to neměla být velká. Jen pár příbuzných a velmi dobrých známých.

Den D nastal, všude plno lidí, přípravy gradovaly. Zbývalo jen pár drobností, když sestra ještě odběhla pryč, že si musí něco zařídit. Nastrojená auta byla připravena před domem, šaty nachystány, ale sestra se nevracela.

„Kam vlastně šla?“ ptal se její nastávající.

„Nevím. Určitě bude za chvíli zpátky,“ řekla jsem popravdě. Nervozita gradovala, ale sestra se stále nevracela.

„Měli bychom vyrazit,“ řekli rodiče. Ale svatební šaty stále visely na stojanu, sestra se nevracela.

„Snad se jí nic nestalo?“ vyslovil svou obavu můj současný švagr. Tehdy ještě nebyly běžností mobilní telefony, a tak jsme byli úplně bez spojení. Co budeme dělat?

„My to zmeškáme,“ šílela mamka a my ostatní jsme nebyli o nic klidnější. Pak bratra nastávajícího napadlo: „Když, tak se vdáš za ni.“ Tehdy jsme si byly se sestrou hodně podobné.

„To by byl neplatný obřad,“ ohradila jsem se.

„A kdo by to poznal? Svatební šaty mají navíc závojíček. Nějak to uhraješ, řekneš jen ano, a bude to,“ přidali se ostatní. Nervózně jsem přecházela po pokoji a prohlížela si svatební róbu. To, že mi bude, jsem věděla jistě. Měly jsme tenkrát i stejnou postavu. Kéž by tomu zůstalo i nadále.

„Svatební polibek zvládneš a Pavel to taky přežije,“ řekl někdo.

Načesaná jsem byla, upravená taky. Stačilo skutečně jen převléci ty šaty. Už jsem se k tomu odhodlávala, když sestra vtrhla do dveří.

„Kdes byla?“ sesypali se na ni všichni.

„Zavřená na záchodě,“ řekla sestra dýchavičně. „Vzpomněla jsem si na to, že mi paní květinářka z vedlejší ulice řekla, že má pro mě něco pro štěstí. Tak jsem tam běžela, a najednou jsem potřebovala na záchod. Zaběhla jsem si do nedalekého obchodního centra, jenže se pokazilo zamykání a já se odtamtud nemohla dostat. Bušila jsem na dveře, volala, ale právě v blízkosti nikdo nebyl. Až teď mě zaslechl nějaký člověk a zavolal opraváře, který mě vysvobodil,“ vysvětlovala sestra dýchavičně a cpala se přitom do svatebních šatů. S úlevou jsem si oddychla.

Svatba dopadla dobře i přesto, že sestra neměla to „něco pro štěstí“, co jí slíbila paní květinářka. Docela jsem se opotila, když přišlo na únos nevěsty atd. To všechno bych musela absolvovat za svou sestru, kdyby ji nějaký dobrý človíček nevysvobodil z toalety supermarketu…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10