Vdávala jsem se v 5. měsíci těhotenství. Ne, že bychom se nechtěli vzít dřív, ale nebyl prostě termín. Ale nevadilo mi to, smířila jsem se, že nebudu mít prostě vosí pas, takže šatičky byly ve volném stylu, ale ostatní přípravy jsem měla pevně ve své režii. To jsem si teda původně myslela.
Květiny má na starosti obvykle ženich, ale než bych riskovala, co by přitáhl za kosodřevinu, chtěla jsem si vybrat sama. Ale zrovna se v Praze konal nějaký veledůležitý kongres a čerstvé květiny prostě nebyly. Sen o růžových růžích se rozplynul a já byla ráda, že jsem ze známosti sehnala tmavě rudé.
U tchyně, kde jsme měli péct svatební koláčky, došlo ve vesnici k havárii na elektrickém vedení, plyn tam není nikde zaveden, a tak jsme museli na poslední chvíli zadat zakázku pekárně.
Můj budoucí pán a manžel si dva dny před svatbou zlomil prst, hádejte který, no samozřejmě, že prsteníček. Ano, ten, kam jsem mu měla narvat prsten.
Drobnosti, jako že mi účes splihnul už cestou od kadeřnice, nebo že si moje budoucí tchyně přiskřípla květiny mezi dveře na toaletu a tím pádem je ucvakla přímo u květu a zbyly jí jenom stonky, ty pominu.
Největší legrace byla se svatebním dortem. Objednala jsem krásný dvoupatrový u přední pražské cukrářky. Jeli jsme pro něj s tatínkem. Dívka, co nám dort měla vydat, si vzala objednávku a s úsměvem odešla do lednice. Za chvíli jí úsměv zmizel a přivolala další dvě dívky. Hledaly. Potom povolaly na pomoc ještě mladého muže. Ten našel. Objevil dortík, ale úplně jiný. Malý, jednopatrový, skromně ozdobený, prostě chudinku. Popelka mezi dorty. Mládež povolala paní šéfku, ta si prohlédla objednávku i můj protáhlý obličej. Tatínek mě sice utěšoval, že se vdám i s tím prckem (měl na mysli ten dortík, nikoliv mého nastávajícího), ale já se prostě těšila na krásný dort a taky jsem ho zaplatila. Tak co s tím?
Paní šéfová neklesala na mysli. Vzala toho chudinku a začala ho zdobit marcipánovými ozdobami. Teď byl sice krásný, ale pořád mrňavý. Poznamenala jsem, že máme sice svatbu malou, ale každý ze zúčastněných si do dortu bude chtít aspoň kousnout a tenhle by můj bratr s bratránky zblajzli i po vydatném obědě.
Ale cukrářka si opět věděla rady. Vzala obrovský nerezový a chudinku usadila doprostřed. Tak teď to byl mrňavý dortíček na velkém tácu. Pak ale přinesla s pomocníky asi osm velkých krabic a z nich začala vyndavat kouzelné minidezerty a paprskovitě je skládat kolem dortíku. Miniřezy kávové, likérové, minikošíčky, minivěnečky, minilaskonky, minipunčáky, kuličky kokosové i čokoládové, trubičky s krémem i se šlehačkou. Nádhera. Výsledek byl ohromující, tolik chutí a barev. Zbylé dezerty nám ještě naskládala do krabic a pak už nám jen pomohla do auta.
Navzdory všem potížím se svatba vydařila a byla veselá. Největší úspěch měl dortíček, všichni chválili ten krásný nápad s minidezertíky.
Takže jak se říká - všechno zlé je pro něco dobré.
Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz