Letošní 28. říjen, Den vzniku samostatného Československa, byl svátek jako každý rok, a přesto tolik jiný.

I letos to byl pro mě den volna. Netěšila jsem se ovšem, tak jako každý rok, na odpočinek. Toho už mám v tomto pandemickém čase opravdu dost!

Protože bylo krásné počasí, rozhodli jsme se s přítelem zajet si do lesa na houby. Letos byl říjen, co se týče hub, mimořádně plodný.

Vydali jsme se na Hrčavu, která je nejvýchodnějším bodem naší republiky. Miluji to tam. Příroda působí jako by byla dobou nedotčena, nabízí krásné výhledy do kraje Těšínských Beskyd a o chlup lépe se mi tam dýchá.

Nedaleko Hrčavy se nachází místo, Trojmezí, kde se sbíhají hranice tří států - Česka, Polska a Slovenska. Miluji to tu právě proto, že my turisti a milovníci lesa se tu sejdeme bez ohledu na to, jestli jsme se narodili u nás, na Slovensku či v Polsku. Spojuje nás láska k přírodě, k pohybu, k lesu. I kdyby tu nebylo trojmezí tří států, stojí za to se sem podívat. Každý ze tří států - Česká republika, Slovensko i Polsko, si na svém území postavilo pomník - hraniční obelisk a najdete tu i čtvrtý, který je přesně v bodě, kde se hranice dotýkají.

Letos jsme našli opravdu krásné houby. Mimo tradičních hřibovitých jsem poprvé v životě našla také kotrč kadeřavý. Byla z něj velice dobrá polévka, část se dosušuje na koření a zbytek jsem ještě zamrazila. Potěšila také výstavní bedla vysoká a další skvosty.

Vydali jsme se také k obelisku. Čekalo tam na nás překvapení. Kousek od pomníku jsem uviděla v trávě peněženku. Domnívala jsem se, že je prázdná, ale nahlédnutí do ní mě vyvedlo z omylu. V peněžence byly platební karty, docela velký finanční obnos a také doklady. Peněženka patřila muži polské národnosti. Chvilku jsem váhala, jak se zachovat. To, že bych si peněženku nechala, to je vyloučeno mou povahou. Jak ale předat nález?

„To není daleko, zajedeme tam,“ nabídl mi přítel.

Byli jsme na místě autem, a tak to nebyl takový problém. Přesto jsme na adresu majitele jeli téměř hodinu. Co když majitel nebude doma? Byl. Na to, že peněženku ztratil, ani nepřišel. Domníval se prý, že ji zapomněl v autě, a tak byl klidný.

Manželka majitele nás pozvala dál. Byla velmi ráda. Zaváhali jsme. Nakonec jsme odmítli s tím, že dnes je doba zlá a navzájem se neznáme. Manželé naši obavu chápali. Uvědomovali si ale, že jsme jeli tak daleko jen kvůli nim, a chtěli se nám odvděčit.

My jsme zase nechtěli na manželích vydělat. A proto jsme přijali jen částku, která se rovnala zhruba zvýšeným nákladům na benzin, přestože manželé nám nabízeli jako nálezné mnohem víc.

Během krátkého povídání jsme zjistili, že tito lidé milují turistiku stejně jako my. A proto jsme se domluvili, že až skončí toto nešťastné období, kdy bychom se neměli moc setkávat s přáteli, uspořádáme si společný výlet. Jak nám manželé řekli, i Polsko má spoustu krásných turistických míst, která jsou od nás dosažitelná. Oni navíc vlastní na horách i pohodlnou chatu, na kterou jsme zváni.

Navzájem jsme si vyměnili telefonní čísla.

Domů jsme se vrátili bohatší o dva prima přátele a těšící se na jaro. Máme přece kam jet a co poznávat.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10