Byla jsem hodně mladá a nezkušená, když jsem poznala Kamila. Kamil se mi líbil, já jemu také, a tak jsme spolu začali chodit. Já měla krátce po maturitě a Kamil už několik let pracoval. Bydleli jsme kousek od sebe, a proto nebyl problém si po práci někam vyjít.

Vodili jsme se za ruku a slibovali si krásnou budoucnost. Kamil často po večerech chodil na kuželky. Tak tomu alespoň říkal, a já mu dlouho věřila, než jsem pochopila, že oněmi kuželkami je jedno pivo za druhým. Zpočátku jsem si ale opravdu myslela, že je to sportovec, říkám, byla jsem tuze hloupá.

Když už jsem prozřela a pochopila jsem, že Kamil je jednou nohou v maléru, protože pije jako duha, byla jsem ve druhém měsíci těhotenství. Co dělat? Kamila jsem prostě milovala. On se dušoval, že s pitím piva přestane a nabídl mi sňatek.

„Kde chcete bydlet?“ starali se mí rodiče. Podali jsme si žádost o byt a doufali, že nám bude coby perspektivnímu páru a budoucím rodičům byt brzy přidělen. Dřív, než se tak stalo, zemřela Kamilova babička. Chudinka už žila sama v malém, ale útulném bytě, a my se měli kam přestěhovat. Svatbě nic nestálo v cestě.

Na svatební hostině Kamil skutečně nevzal pivo do ruky. Zato lahve tvrdého alkoholu mizely bleskovou rychlostí. Ze svatební noci nebylo nic, já byla unavená a Kamil sťatý pod obraz boží. Nyní to byl i můj manžel, tudíž to byl mnohem větší problém, než se zdálo. Čím víc se mi zakulacovalo bříško, tím víc Kamil pil. Ovšem, piva, jak slíbil, se ani nedotkl. Našel si koníček ve slivovici a jiném alkoholu.

„Vždyť to je jen tekuté ovoce!“ obhajoval se. Těhotenství jsem proplakala.

„Nebreč, nemá to cenu. Když to tak půjde dál, tak se rozvedeš,“ domlouvala mi máma s tím, že ufňukaná přivedu na svět uplakané miminko.

Malý Tomášek se narodil zdravý a nic mu nechybělo. Měl na každé ručičce i nožičce pět prstíků, krásný nosík a chytrá modrá očka. Byla jsem hrdou maminkou. Kamil musel příchod svého syna náležitě oslavit, a tak místo za námi do porodnice zamířil do hospody. Z té, jak jsem se později dozvěděla, ho museli kamarádi odvézt domů na kárce. Byli také popití a nikdo z nich si netroufl za volant. Do porodnice Kamil přišel, až když nás pouštěli domů. Hrdě si nesl sedačku se svým potomkem a vyprávěl všem okolo, že jeho syn bude po něm.

Jen to ne, blesklo mi hlavou! Takové neštěstí bych nevydržela.

Kamil byl dobrým tátou. Svého syna miloval a vedl ho ke sportu, pokud zrovna nebyl opilý a nevyspával opici. Pokud nebyl opilý, byl i dobrým manželem. Škoda, že častěji opilý byl. Nakonec jsem si nějak zvykla. Věděla jsem, že když Kamil pije, mám ho nechat náležitě prospat, a on se mi pak bude věnovat. Hlavně mu nepřipomínat, co vše vypil a v jakém stavu přišel domů.

Když náš syn nastoupil do školy, probírali zrovna s paní učitelkou, co vše mají děti a jejich rodiče rádi ze švestek. Děti jmenovaly postupně různé koláče, knedlíky a další dezerty, až přišla řada na našeho Tomáše. Ten zapřemýšlel, a protože už všechno bylo jmenováno, nevěděl.

„Tak co, Tomášku, nevzpomeneš si, co máš rád, nebo maminka či tatínek?“ snažila se paní učitelka vyloudit z našeho syna odpověď. Tomáš se najednou usmál a zvolal: „Už vím, co má nejradši můj tatínek, a taky je to ze švestek! Slivovici!“

Děti se rozesmály, ale mně už to tak k smíchu nepřišlo, když mi to pak paní učitelka vyprávěla ve škole. Byla to ale pravda.

Když byl Tomášek ve druhé třídě na základní škole, manžel se své vleklé zdravotní problémy rozhodl řešit s lékaři. Bohužel, přistoupil k tomu příliš pozdě. Jeho alkoholismus mu nejspíš přivodil vznik nádoru na ledvině. Nádor byl ale zhoubný, a v takovém stavu, že Tomášek nastupoval do třetí třídy už bez otce. Kamil měl onemocnění v takovém stavu, že mu od samého začátku lékaři moc šancí nedávali. Léčba se ubírala spíše na tlumení bolestí, než na snahu o samotné vyléčení.

A tak manželova záliba v alkoholu připravila mladého muže o život, jeho ženu o muže a syna o tatínka.

Protože jsem od té doby nepoznala muže, který by byl úplným abstinentem, a já na alkohol úplně zanevřela, zůstala jsem sama. Vychovala jsem Tomáše, z kterého se stal lékař. Prý aby pomáhal lidem, jako byl tatínek. A zůstala jsem sama. Zatím. Asi to tak zůstane. Zvykla jsem si.