Svět starodávných vůní

S vůněmi se setkáváme na každém kroku a každý den. Nejpestřejší výběr nám nabízí příroda sama. Ať už je to vůně pryskyřice v lese, zralého obilí na poli nebo čerstvě utrženého ovoce v zahradě.

Abychom mohli o příjemném pachu říci že voní, musíme ho nejdřív rozlišit. Pomůže nám při tom náš nos. Chrupavčitý orgán na našem obličeji dokáže úžasné věci. Přesněji řečeno jeho vnitřní vybavení, protože vnímání pachů probíhá uvnitř nosní dutiny. Při její horní stěně najdeme čichovou sliznici, která obsahuje tyčinkovité buňky. Ty potom převádí čichové podněty do mozku. Když náš nos podráždíme plynnými látkami, nebude je vnímat jako plynné, ale jako roztoky. V čichové sliznici totiž najdeme zvláštní žlázky, nazýváme je Bowmanovy, které vylučují sliz. Když přivoníme k plynné látce, plyn se zde rozpustí a čichové buňky ji vnímají jako roztok.                

V lidském rozlišování to, co voní nebo naopak nevoní, záleží jen na našich vlastních pocitech. Ve vnímání pachů se asi neshodneme. Co někomu voní libě, jinému už mírně zapáchá, někomu se i těžká vůně může zdát omamná a příjemná. Nedá se tedy spolehlivě určit, kdy je zápach opravdu zápachem ani mezi lidmi, natož mezi živočichy. Kolik rozmanitého hmyzu magicky přitahují zapáchající květy rostlin. My, lidé, nepatříme zrovna k přeborníkům v čichu. Nemůžeme se měřit ani s většinou savců, ale již před mnoha tisíciletími jsme zjistili, že navonět se je docela příjemná záležitost. Ze začátku za tím byla jen potřeba překrýt pach potu, později i příjemný pocit osvěžení, čistoty nebo navození atmosféry.

Naše prababičky si cenily například rozmarýny. Tato rostlina se pro ně stala symbolem věrné lásky a za okny si ji pečlivě chránily. Bez vonných rostlin se neobešly námluvy, svatby ani pohřby. Aby malá děvčátka rostla do krásy, přidávaly se do vody korunní lístky růže stolisté, tehdy pěstované snad v každé zahrádce. Mládenci si za kloboukem nosili voňavou majoránku nebo rozmarýnu. S voňavými rostlinkami se do života vítala i novorozeňátka. Do koupele se jim přidávala máta a mateřídouška, ty v podstatě používáme dodnes jako takzvané „větrové koření". V balkánských zemích se dokonce narozené děti nakuřovaly vonným jalovcem, mělo je to ochránit před mocí zlých duchů. V jihovýchodní Asii se zase k těmto účelům používal kafr, který se pálil v měděných pánvích. V době, kdy neexistovala jemná toaletní mýdla a kosmetika  šetrná k pokožce, to dětem rozhodně uškodit nemohlo. Ostatně i dnes se čerpá ze zkušeností dávné lidové kosmetiky a rady našich prababiček rozhodně nejsou k zahození. Lidé se ale nevoněli jen kvůli své marnivosti. K pečlivému natírání těla vonnými oleji i mastmi je přinutilo podnebí a prostředí, ve kterém žili. Prudké slunce, pouštní větry, ostrý mráz. Přišli na to, že věnovat pozornost svému tělu a pokožce se vyplatí. Ústa se vyplachovala aromatickou vodou, kartáčky přišly do módy až mnohem později.