Světlana a dětské kolo

Nedávno ke mně přišla Světlana na návštěvu. Světla, také důchodkyně, jako já, je roky mou kamarádkou. Pravidelně se vídáme, dáme si spolu kávu, doma upečenou buchtu nebo koupený zákusek, popovídáme o životě apod. Nyní Světlana táhla s sebou kolo. Bylo to ale dětské kolo.

„Je krásné, je ale dětské. Kde jsi ho vzala?“ zeptala jsem se kamarádky. „Představ si, že jsem ho našla!“ To se mi zdálo divné. Kolo bylo jako nové. Určitě ho někdo postrádá. To se domnívala i Světlana. Proto prý kolo vzala s sebou, že kdyby se našel majitel, ráda mu ho předá. „Jak chceš ale hledat dítě, kterému patří?“ ptala jsem se.

Světlana nemá děti, a tím pádem ani vnoučata. Od úmrtí jejího manžela se cítí hodně osamělá. Trošku jí pomáhá, že mě má za kamarádku, přesto je ale často smutná. „Když ty umíš na internetu a máš spoustu koníčků. Já nic,“ říká.

Je to pravda. Mnohokrát jsem Světlanu přemlouvala, aby si koupila starší počítač, že ji s ním pracovat naučím. Světlana ale nechce. Nehodlá prý platit za internet, když ho celý život neměla a ani neví, co by s ním dělala. Proto chodí často ke mně. Já jí případně vyhledám, co potřebuje, dělám jí společnost. I tak jsem cítila už dlouho, že Světlana chřadne. Nemá s kým trávit volný čas. Ke mně jezdí děti, vnoučata, mám i jiné kamarádky. S těmi chodím na výlety. Nejednou jsem nabízela Světlaně, že může jít s námi. Vždy odmítla s tím, že tolik neujde a nechce se s nikým seznamovat. A tak má jenom mě.

Samozřejmě, že Světlana nevěděla, jak hledat majitele kola. Napadlo mě proto dát výzvu na sociální stránky. Vystavila jsem kolo na pískovišti, na kterém ho Světlana našla, s tím, že ho možná jen nějaké dítě zapomnělo, a teď ho hledá.

Dva dny se nic nedělo. Až poté se ozvala maminka chlapce, kterému údajně kolo patří. Domluvila jsem se s ní, kde si kolo může převzít. Světlana nechtěla, aby se kolo předávalo u ní doma. Bála se podvodníků. Proto jsme vybraly nákupní středisko poblíž jejího bydliště. Prosila mě taky, abych šla s ní. A tak jsem s kolem zůstala za rohem, zatímco se Světlana setkala s maminkou s malým chlapcem. Kolo bylo skutečně chlapcovo, což paní dokázala četnými fotografiemi v mobilním telefonu. A tak jsem kolo malému předala. To bylo radosti! Chlapec kolo nezapomněl. Údajně byl s ním na hřišti, když k němu přišli větší kluci, kteří mu kolo sebrali. S pláčem přišel hoch domů. To, že kluci kolo pohodili o několik bloků dál u pískoviště, nevěděl. Našla ho až Světlana.

Maminka malého kluka byla Světlaně zavázaná. Spojila se s ní, měla na ni telefonní číslo, následující den. Domluvila si se Světlanou schůzku. To už ji pozvala kamarádka k sobě domů. Mladá žena přinesla Světlaně tašku jablek z jejich zahrádky a přidala i doma pečený štrúdl.

Tím mě pak Světlana pohostila. A že byl! Nebyl to ale konec jejich návštěv. Světlana se s mladou maminkou začala pravidelně vídat. Jak zjistila, mladá paní má manžela dlouhodobě pracovně v zahraničí a doma je většinu dne s chlapcem sama. Babičky a dědové už nežijí. Malý Matyáš si Světlanu velmi oblíbil. Několikrát spolu byli na procházce. Dnes Světlana supluje babičku malého Matyáše, a užívají si to oba dva. Několikrát chlapce hlídala, když musela být jeho maminka přesčas v práci. Myslím, že od setkání s mladou maminkou a jejím synem je Světlana mnohem veselejší. Už mi také dvakrát řekla, že právě nemá na mě čas, protože jde za Matyáškem domů. Společně se prý učí na počítači. „A víš, že je to docela pěkný koníček?“ přiznala se. Vida, co nezmůže bába, zmůže malý kluk.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete