Syrová strava

Syrová strava očima mé milované dcery

Do svých desíti let jsem byla bezstarostným dítětem, jehož jedinou povinností bylo chodit do školy, vážit si rodičů a uklízet si po sobě hračky. Nic víc a nic míň. Do té doby jsem, až na operaci tlustého střeva, neměla s doktory téměř žádnou čest. Dokonce u mě neproběhly ani takové ty běžné dětské nemoci. Žádná chřipka, ani angína. Zato zarděnky jsem měla dvakrát! V desíti letech však nastal onen zlom, jako by někdo rozpůlil můj život na dobré a zlé a já se tomu dobrému mílovými kroky vzdalovala.

Vzpomínám, že jsem najednou neměla sílu hrát si s ostatními dětmi, byla hodně unavená, podivně se mi zvětšoval krk. Po prvních krevních testech vyšlo najevo, že si mé tělo vytváří protilátky proti štítné žláze. Samovolně ji ničí, vlastně páchá sebevraždu. Je Vám sice deset, stále však za sebe nenesete zodpovědnost a tak tedy přijmete všechny ty barevné krabičky, ukrývající hormony, které si najednou vaše tělo již nedovede vytvořit. Skousnete nějaké ty odběry krve, úsměvy doktorů, že je vlastně vše v tom nejlepším pořádku. Časem však přicházejí další nezvaní hosté, jako je nespavost, která se vás drží a drží, celých dlouhých pět let. Stovky probdělých nocí, bušení do polštáře, do zdi a poslouchání pravidelného dechu druhých, kteří sní a vy za ně bdíte. Léky, které v lékárničce zabírají stále více místa, vyhýbavé pohledy lékařů, kteří jednoduše neví, co s vámi. Vnímáte jen maminku, jejíž ruka je podivně horká, ale stále vás na všech těch vyšetřeních tiskne k sobě. Vždyť je to ještě v pořádku, člověk si přece vystačí i s třemi hodinami spánku, hlavní je, že krev nevykazuje nic špatného. Co na tom, že hodnoty štítné žlázy jsou jednou dole, jednou nahoře, tak to prostě chodí. Pětiminutové návštěvy u lékaře, které rozhodnou, co s vámi bude celý další rok.

Je mi osmnáct a najednou mohu opět klidně usínat. Neznám hezčí pocit, než se večer zavrtat do postele, přikrýt se až po bradu a během půl hodiny nerušeně snít. Jak moc si najednou všeho vážím, věci, které jsou pro druhé tak nepodstatné a samozřejmé, beru jako dar. A děkuji za každé nové ráno, kdy opět radostně běžím do školy. Za dva roky je však všechno úplně jinak, najednou se mi velmi zhoršuje pleť, vypadávají vlasy, menstruace je nepravidelná, štítná žláza je již úplně zničená a jsem zcela závislá na substituci, kterou tělu dodává hormon zvaný Tyroxin. Na pleť mi gynekolog předepisuje antikoncepci, samozřejmě tu nejsilnější, která do měsíce zabere. Chvíli je fajn, štítná žláza vykazuje ustálené hodnoty, jsem na vysoké škole a můj život opět plyne v poklidu.
Po roce se však opět dostávám do začarovaného kruhu. Hodnoty TSH jsou náhle velmi vysoké, dosahují až 12 mlU/I. Jsem opět vyčerpaná, nenacházím žádnou sílu, v mém životě se na malou chvíli usazuje frustrace, že to tady nezvládnu. K tomu všemu se dostavují dyspeptické potíže, neustálá bolest břicha po všem, co sním. Pleť má sice zdravý nádech, ale jakmile vysadím antikoncepci, opět se objeví bolestivé akné. Vlasy stále vypadávají, již nejsou tak krásné jak dříve. Je mi 21 let, tak ráda bych se rozběhla, ale nezbývá než pomalinku jít a čekat, že se třeba opět stane zázrak. Břicho neustále pobolívá, absolvuji několik vyšetření, endoskopie, kolonoskopie, v ruce pak držím žádanky, které potvrzují idiopatické záněty střev, které né a né odeznít.

Léky, které dostávám, jen přitěžují. Jednoho dne je vyhazuji do koše. Jednotlivé medikamenty přece nic neřeší. Snažím se najít příčinu, experimentuji s jídlem. Chvíli vysazuji lepek, chvíli laktózu, chvíli oboje najednou. Absolvuji další a další vyšetření, stále se hledá příčina. Protilátky proti transglutamináze negativní, stejně jako protilátky proti laktóze. Bolesti břicha se stupňují, raději nejím, již jsem vysledovala, že na lačný žaludek je mému tělu nejlépe. Jsem možná pohublá, trochu víc mi padají vlasy, ale studuji, mám více zájmu, jsem vlastně šťastná. Své nemoci již tolik neřeším, smiřuji se se vším. Ve svých 27 letech se chystám odjet pracovat do Anglie, pravidelně užívám Letrox a antikoncepci. Vše si nechám předepsat v dostatečném množství, aby má lékárnička nezela prázdnotou. Štítná žláza sice opět zlobí, ale lékařka se rozhodne s navyšováním léku zatím počkat - uvidíme po roce, slečno.
Týden před odletem jsem unavenější, víc než dřív trápí mě žízeň, v obchodě nakupuji poslední věci na cestu a vlastně ani nedovedu přečíst etikety. Vše se ztrácí v mlze, zůstává jen ona žízeň a hlad, který je velmi zvláštní. Mám chuť pouze na sladké, kupuji si med. Avšak s každou další lžící ona potřeba sladkého stále stoupá. Zjišťuji, jak moc jsem za poslední měsíc zhubla, přisuzuji to však cestovní horečce. Nesmím přece na nic zapomenout. Nejsem ve stresu, ale nejsem ani v pořádku. Cítím to.

Tři dny před odletem se probudím a nemám sílu ani vstát. Oblékám si tričko, ruce ani nohy mi nepatří, už nevidím ani před sebe, napouštím si vodu do bandasky, která se stala mým nejlepším přítelem a pomalu kráčím k lékaři. Už z moči poznává, že něco není v pořádku. Posadí mě, píchne do palce, přiloží k němu podivný přístroj, který přes proužek nasaje mou krev a 5 vteřin čeká. Onen přístroj ukáže hodnotu 16. Ničemu nerozumím, chce se mi jen spát, nemyslet na nic. Sestřička volá záchranku, doplňuje bandasku vodou a pak už jen ležím v bílém pokoji. Někdo přijde a bere mi krev, mám pocit, že mi už žádná nezbyla. Za pár hodin se dozvím, že mi můj imunitní systém začal ničit Beta buňky slinivky břišní, přinášejí stejný přístroj, kterým mi ráno sestřička testovala krev a ještě něco navíc. Dvě inzulinová pera, jedno modré, druhé šedé. To vše je teď mé. Slyším se, jak pláču. V duchu se loučím s letenkami, které mám někde v kapse kabátu. Vše je mi jedno, v nemocnici jen tupě kývu, když si mě k sobě bere nutriční terapeutka, která mi daruje několik letáků s výměnnými jednotkami a po pěti minutách jí opouštím.
Přicházím domů a vyhazuji všechny sladké jogurty. Učím se píchat inzulín a chystám se na studium Nutriční terapie. Cítím, že svou nemoc potřebuji pochopit! Po roce studia na vyšší odborné škole zdravotní, se setkávám se zcela novými lidmi. Vyhledávám diabetiky 1. typu, se kterými si vyměňuji zkušenosti. Jednoho dne mi napíše mladá slečna z Bratislavy, diabetička 1. typu s vyléčenou štítnou žlázou. Nabádá mě k syrové stravě, neaplikuje inzulín, neužívá léky, všechny výsledky krve jsou dokonalé!
Bolesti břicha jsou stále na denním pořádku, stejně jako večerní dávka antikoncepce, únava, padající vlasy, inzulín a občasné hypoglykémie, kdy po kapsách marně hledám cukr a potupně se někoho ptám z davu, zda se mohu napít jeho Coly. Přemýšlím, zda to vůbec zvládnu, dokážu se vzdát celozrného pečiva, kuřecího a rybího masa, tvarohových sýrů, sladkých věnečků z cukrárny, jemných bílých jogurtů a mých oblíbených ovesných vloček? Co si vůbec budu mazat na chleba, co bude tím chlebem? Mé občasné kakao, sušenka, wasabi aspiková miska? Co si v létě opeču nad ohněm? Jablko?

Hodnotím svou stravu, brouzdám minulostí a až velmi rychle mi dochází, že můj jídelníček kolikrát nečítal ani kousek zeleniny, ovoce. Co když je ona příčina právě zde? Ne, nerozmýšlím se, nemám co ztratit, ráno vstanu, nakrájím dvě jablíčka na plátky, posypu skořicí. Místo svých 9 jednotek inzulínu aplikuji pouze 4. Vím, ráno jsou glykemie vyšší, uvidíme, třeba hladina krevního cukru nepřekročí hodnotu 7,5. Hodinu po snídani vytahuji glukometr. Ukazuje hodnoty 4,2 mml/I. Oloupu si tedy pomeranč a za hodinu ještě jeden. Glykemie před obědem ukazuje, že je vše v pořádku. Pečlivě krájím zeleninu, přidávám lněné, sezamové a slunečnicové semínko, přidávám citronovou šťávu, můj salát čítá snad 400 g. Neaplikuji žádný inzulín. Hodinu po obědě glukometr ukazuje 6,5. Za další hodinu pak 5,6. Na svačinu si připravuji menší ovocný salát a večer si odšťavňuji mrkev se zázvorem. K tomu misku mandlí. Na půl litru mrkvového džusu postačí 1 jednotka inzulínu. Mám radost nesmírnou, večerní hodnota cukru se ustálila na 5,00. Postupně namáčím pohanku, vytvářím svá první smoothie, kupuji si naklíčovací misku, pěstuji sladkou stévii. Dál experimentuji s inzulínem, enzymy, které si kupuji. Mizí hypoglykémie, mou lednici obývají nové druhy zeleniny a ovoce, misky, do kterých každý den připravuji salát. Objevuji amarant, goji, spirulinu.
Kupuji si kvalitní odšťavňovač, první mixér, na kterém vyrábím nejrůznější pomazánky, kávu vyměňuji za meltu. Po 4 měsících na syrové stravě vysazuji antikoncepci. Ano, asi už po desáté. Připravuji se na bolestivou menstruaci, na okamžik,  kdy se zase zhorší pleť, kůže bude svědit a já budu používat silnou vrstvu makeupu. Nic z toho se neděje, menstruace přijde tak, jak má. Trvá pár dnů, bolest žádná! Pleť je stále stejná, vlasy pevnější a lesklé, nevypadávají. Kamarádky se mě ptají, jaký používám šampón a jak často chodím na solárko. Vím, jsem opálená, ale za to všechno vděčím svým večerním koktejlům z mrkve a zázvoru.
Po 8 měsících na syrové stravě končí záněty střev. Glykovaný hemoglobin se rovná hodnotě 3.6 %. Původně z 30 jednotek inzulínu si aplikuji pouze 15. Tělo přestává ničit beta buňky, C peptid je roven hodnotě 0,54 ng/ml. Tato hodnota se snižuje. Cholesterol je ukázkový.

Setkávám se s novými lidmi, smyslem energie a radosti. Poprvé po 18 letech se cítím báječně! Po 10 měsících na syrové stravě navštěvuji svého endokrinologa, kouká na výsledky krve, poté na mě, vyptává se a dělá si poznámky. Nemůže pochopit mé podlimitní hodnoty TSH. Ubírám Letrox o 50 % poprvé za 19 let.

Odcházím domů s absolutním pocitem štěstí, je mi dobře na duši a zářím! Dotýkám se hvězd, které mě vedou. Neřeším již žádnou bolest, užívám si onoho blaženého pocitu, že jsem. Občas se posadím v parku na lavičce jen tak a dýchám, naplněna vděčností, že jsem v sobě našla sílu dělat věci jinak. Nakupuji dál zeleninu a ovoce, dělám lahodné saláty, pracuji a studuji nutriční terapii a pomáhám lidem, kteří se rozhodli kráčet stejnou cestou jako já!

Cítím ve všem neutuchající smysl. A cítím, že kdybych se měla opět znovu narodit a vybrat si jiný začátek, ne, vůbec nic bych neměnila. Svůj život od začátku až po tento den miluji.