Tádžikistán - zápisky z cest

Prvním autobusovým spojem jsme pokračovali na již vytyčenou trasu do 80 km vzdálené vesnice Kyzyl-Kala. Autobus byl místenkový, ale nějakým nedopatřením byla již naše místa obsazená. Řidič to vyřešil rychle po svém a vyházel ženy s malými dětmi ven. To jsme se divili. Netušili jsme, že v této islámské zemi vládne mnohoženství a muž zde má ve všem absolutní právo. V tomto období vedl Sovětský svaz mnohaletou válku v Afghánistánu. Mladých mužů zde bylo poskrovnu, protože zahynuli ve válce. Prvé dny jsme kempovali pod lehkými stany poblíž ledově studené řeky Vach, tekoucí z hor. Denní teploty přesahovaly ale většinou hranici 40 stupňů C. Pitnou vodu jsme nakonec nalezli u místního pana učitele, který měl pět manželek. Pod morušovníkem měl asi pět metrů širokou postel, ukončenou poličkou na knihy a nehrající televizi. Choval se k nám velice přívětivě a pravidelně nás zval na přátelské posezení spojené s pitím zeleného čaje. Ženy zde mají výsady podle toho, jak se postupně vdávají. Ta nejstarší je nejváženější, nemá zdaleka tolik povinností. 

Návštěva přírodní rezervace Ramit State a okolí jedné části Pamíru byla velkým dobrodružstvím. Na první zastávce přehřátého autobusu někdo ukradl zbylé kanystry na vodu. Výstup do 3500 m výšky nám připravil nezapomenutelnou podívanou nejen výhledem na okolní velikány, ale i spoustu druhů kvetoucích rostlin. Viděli jsme obrovské květy aronů, trsy divokých tulipánů v různých barevných odstínech, dokonce i porosty kvetoucích řebčíků. Výstupy byly ale dost náročné.                                                                                  

Nějaký den jsme strávili také poblíž vesnice se jménem Bulbul Čašma, což volně přeloženo znamená Slavičí oko. Nebyla tam pitná voda, vozili ji asi dvakrát týdně autem. To bylo pozdvižení. S vědry přiběhly vždy i malé děti. Byl tu jediný krám ve tvaru kostky, rozpraskaný od častého zemětřesení, zpevněný železnými pruty proti rozsypání. Nejvíce nás lákal chladící box plný lahví s červenou limonádou. To bylo něco pro nás. Lahve postupně ubývaly, tak jsme konzumovali i ty napůl naplněné. Časem se zásoba ztenčila natolik, že došlo i na ty, ve kterých byla na dně utopená vosa. Prodavač se nestačil divit. Na udusané podlaze se stále povalovalo několik kostek cukru. Koupil jsem zde také jediný pohled 1. máje s předtištěnou známkou. Pozdrav jsem vhodil na návsi do stlučené bedničky. Světe, div se, za tři týdny po příjezdu byl v pořádku doručen domů.                                                  

Do kopců v blízkém okolí jsme chodili každý podle svých zájmů jednotlivě. Zásoby vody vždy rychle ubývaly, hrozila dehydratace. Stromy, kromě porostů pistácií, tu nebyly. Když se za některým skaliskem objevil stín, s pravidelnou přesností přišlo stádo koz a to nás z tohoto blahodárného místečka doslova vytlačilo. Když bylo slunko již vysoko na obloze, zakroužil nad mojí hlavou občas nějaký sup. Vracel se periodicky, aby zjistil, zda jsem ještě naživu. Byly tam zimy docela studené. Často jsme zastihli ženy, jak plácaly brikety z dobytčího trusu, sušily je a pak jimi  obkládaly stěny svých příbytků.                                                                
V úzké roklině jsem na zemi uviděl načepýřeného konipase. Poblíž ležel mně neznámý had. Podle tvaru hlavy jsem usuzoval, že jde o nějakou užovku. Když se had vztyčil a nafoukl, poznal jsem, že je to kobra. Jeden druhého jsme si prohlédli... a já pomalu vycouval. Nebylo tam místo pro oba. Žilo tam i dost neškodných blavorů, často v odlišném zabarvení. Vyskytovaly se  tam nádherné agamy, které lze zaměnit s  ještěrkami. Chytili jsme také varana pustinného, který byl oblíbenou pochoutkou místních domorodců. Ve skalních stěnách hnízdily početné kolonie nádherných vlh. Když jsme se utábořili na novém místě, museli jsme vyčistit okolní terén od jedovatých štírů. V noci, kdy byli v pohybu a lovili, bylo by to ve spánku nepříjemné setkání.                                                                                      

Autobusy jsme také cestovali až na hranice s Uzbekistánem. Zastavit se dalo zvednutím ruky a platilo se, kdo co dá. Vezly se s námi občas i nemocné ovce ke koupání do jedné dezinfekcí napuštěné nádrže. Jezdilo se i přes vesničku malomocných; tam se ale nestavělo. Přežil jsem i jednu velkou bitku mezi Tádžiky a Uzbeky. Řidič ani nezpomalil.                                                                                                                                                        
Přijali jsme pozvání i od představenstva kolchozu. Pohostili nás venku. Jedli jsme kousky masa z velblouda a dostali jsme vědro piva, pro které zajeli autem na naši počest. Jednou ho dovezl traktor na náves ještě plnou lejtu. Seběhla se celá vesnice, ale bylo jen pět sklenic. Jedna byla pro nás a tak jsme hodovali. Na tržišti v Kurgan-Tjube nás upoutaly především hromady různobarevných rozinek. Dominantou byl i veliký kotel s výborným gulášem ze skopového masa. Jeho obsah se neustále doplňoval novými surovinami. Využili jsme též pozvání ke koupeli. Jako nejstarší jsem měl výsadu prvního. Byla tam opravdová vana, jen jsem marně hledal kohoutek, abych si mohl natočit vodu. Po chvíli z malého otvoru ve zdi vylezla gumová hadička a objevil se i očekávaný čůrek spásné vody. Náš zájezd se chýlil ke konci. Rozloučili jsme se s novými přáteli.                                                  

V Dušanbe jsme vykonali návštěvu u holiče s úpravou do původní podoby. Holič flakonem posprayoval omamnou vůní snad všechny zvědavě přihlížející okolo. Chystali jsme se na návrat. Letenky jsme měli zajištěné jen z Moskvy domů. Letadlo létalo každých pět hodin. Tak jsme s nadějí čekali, zda na nás zbyde nějaké volné místo. Letěli jsme po malých skupinkách. Losovali jsme se zlomenou zápalkou, kdo dřív odletí. V letadle jsem nakonec seděl v předkabince pro náhradního pilota. Za zády mně visela na ramínku jeho uniforma. Moc jsem toho neviděl. V Moskvě jsme se všichni setkali, dokonce i se zavazadly. Do Prahy jsme letěli již společně a nakonec vše dobře dopadlo.

Od té doby uplynulo již mnoho času. Po rozpadu Sovětského svazu byla vyhlášena nezávislá Republika Tádžikistán. Ještě několik  dalších let tu trvala občanská válka, která si vyžádala mnoho lidských životů. Dnes je to stále jedna z nejchudších zemí Asie.