Čínské znaky se zčásti zachovaly a postupně se vyvinuly do dnešní podoby. To, že nedošlo k podobnému osudu znaků jako v Egyptě, má na svědomí hlavně uzavřenost této civilizace před světem a sjednocení celé země za dynastie Chin.

Čínské znaky se původně malovaly štětcem a inkoustem. Dnes se nejenom píší klasickou kuličkovou tužkou, ale jsou i psací stroje s čínskými znaky a samozřejmě je toto písmo možné najít i u počítačů.

Čínské znaky jsou rozčleněny do 6 tříd podle způsobu tvoření. Ve většině případů je znak tvořen kombinací dvou znaků, přičemž jeden poskytuje význam a druhý výslovnost nebo složením dvou samostatných znaků, z kterých lze utvořit slovo. Například:

田 (pole)  +  土  (země)  =  里  (vesnice)

Jen minimálně se znak podobá skutečnému objektu. Je to asi jen 4 % znaků, ale i u těch by mělo mnoho lidí problémy je rozpoznat. -日 (slunce) 月 (měsíc) 水 (voda) 山 (hora) 木 strom.

Není však úplnou pravdou, jak se mnoho lidí domnívá, že jeden znak znamená jedno slovo. Toto platí pouze pro ty nejběžnější slova. Hodně znaků znamená jednu nebo dvě slabiky, z kterých se dál poskládá celé slovo.

Podle většiny odhadů je celkový počet čínských znaků mezi 50 – 80 tisíci. Drtivá většina z nich je však dávno nepoužívaná a zastaralá. Třináctileté dítě by mělo znát 3 000 znaků. Vzdělaná asi 6 000, rolníkovi ale bohatě postačí i 1500.

Učení tolika znaků by se mohlo zdát nevýhodou, ale má to i své kladné stránky. Čína je totiž jazykově a dialekticky velmi roztříštěná, ale všechny její jazyky se zapisují stejnými znaky, což znamená, že třeba mluvčí kantonštiny se nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Z podobného důvodu také čínské televizní stanice vysílají filmy v čínském znění s čínskými titulky.

Jeden čínský znak může mít mnoho různých rozdílných významů, ale i mnoho způsobů výslovnosti. Existuje ale i řada znaků, které samy o sobě nemají vůbec žádný význam, získávají je až ve spojení s jiným znakem.

Tradičně se znaky kladly do sloupce shora dolů, sloupce se řadily zprava doleva. V moderních textech je běžné totéž řazení jako v latince, tedy do řádků zleva doprava, řádky přibývají shora dolů.

Bez ohledu na složitost znaku se všechny znaky v jednom textu musí vejít do čtverců o jednotné velikosti.