Tajemství rodu Květy Fialové

Herečka Květa Fialová se ve filmu režiséra Karla Smyczka Tajemství rodu Květy Fialové vrací do míst, kde vyrůstala, na Slovensko do obce Buzitka. Tu spolu s dalšími českými legionáři pomáhal budovat Květin otec, slavný vojenský letec Vlastimil Fiala.

Po roce 1939 ale odsud byla celá rodina vyhnána, podobně jako další tisíce Čechů v období vzniku Slovenského štátu. Co Květu Fialovou po více než 70 letech čeká v místech spojených se vzpomínkou na idylické dětství? Jak proběhne její setkání s novým majitelem rodinného statku?

Květa Fialová v Tajemství rodu Květy Fialové
„Každá minuta je nová, stejně jako každé setkání s novým člověkem.“

Jste známá tím, že milujete a praktikujete buddhismus. Je tedy podle vás studium biologických předků vůbec důležité?
Důležité je hlavně to, co člověk dělá a jak se chová. Pro mě osobně je každá minuta nová, stejně jako každé setkání s novým člověkem. Nejdůležitější je ale to, že si musíme všichni pomáhat. V tom už je obsaženo všechno podstatné.

Co vás vůbec přimělo k tomu, abyste se na Tajemství rodu podílela?
Pořád někde skotačím, něco jsem o své historii věděla, ale popravdě jsem nikdy neměla čas, abych si vše prošla a pořádně ověřila. Nečekala jsem, že by mě mohlo něco překvapit z toho důvodu, že všechno přijímám s láskou a pokorou. Ať se děje co se děje, je to poslání
a musíme jej zvládnout.

Udělal vám nějaký objev během natáčení Tajemství rodu Květy Fialové radost?
Dle mé filozofie nemůžu říci, že by se něco vymykalo. Vše bylo moc fajn, stejně jako byli skvělí lidé, kteří se na Tajemství rodu podíleli. Takže už jen sama práce pro mě byla radostí.

A co místa, která jste během natáčení Tajemství rodu Květy Fialové navštívili, jak na vás působila?
Byla jsem například v Opočnici, kde se narodil můj tatínek. Já sama jsem se narodila u Lučence na statku. Tam to bylo nádherné, ale už tomu tak není. Lidé, kteří tam teď žijí, mají o bytí jiné představy. Když jsem tam viděla domov, ze kterého nás v roce 1939 vyhnali, bylo to úplně jiné. Nikdy poté jsem tam už totiž nebyla. To je, jako když by vám někdo nejdražší zemřel. Také bych
se na něj pak nerada dívala v rakvi. Lepší je to pouze ve vzpomínkách, než něco takového vidět zase naživo.