Tak jsem se zamyslel

Tak jsem se zamyslel - i to se mi občas stává, zda vedle povídání nepříliš vážného - sám to označuji za „Vzpomínky starého zbrojnoše“, by nebylo vhodné přispět i něčím, co je kovu trvalejší, potřebné poučí...  Pak jsem na to káp. Co tak seznámit milé čtenářky, jak jsem se trvale zbavil téměř dvaceti kilo živé váhy. Ne, že byste to potřebovaly, že áno, ale co kdyby se vyskytla nutnost zeštíhlit manžela či přítele? 

Začnu od Adama. Téměř doslovně, v roce 1990, před Štědrým dnem /jak známo svátek Adama a Evy/ jsem se po dosažení důchodového věku - v mém případě pro horníky - pětapadesáti let, rozloučil posledním „Zdařbůh“ se svými kamarády a venkoncem celou šachtou, na které jsem fáral posledních  dvaadvacet roků. Pak jsem si začal užívat důchodu a v tom je jádro pudla. O původu tohoto rčení nemám potuchy, přijde-li na to některá z PT čtenářek, rád se poučím. Přestanete-li dosti tvrdě pracovat a konzumujete stále stejně jako předtím, výsledek na sebe nedá dlouho čekat. Začne to tím, že se nevejdete do kalhot, později přestanete shlížet na špičky bot /to abych nepopudil/, zdá se vám, že přibývá v domě, kde bydlíte od nepaměti, schodů a i druhé patro je pro vás příliš.

Abych to zkrátil, po dvaceti letech důchodu jsem vážil úctyhodných sto šest kilo - přestal jsem být docent, stal jsem se přescentem - do papírů u lékařů mi začali psát - vedlejší diagnóza: OBEZITA.  Jak pravili klasici humoru pánové Šimek a Grossmann, nejhorší je, když je člověk obézní a k tomu ještě tlustej. Pak to ještě rozvedli radou, že člověk musí více jíst, aby tělo mělo sílu s obezitou bojovat. Teď babo raď, jak z toho ven /neberte to, prosím osobně/. Na různě doporučované diety, o kterých máte, milé přítelkyně, lepší přehled než já, jsem zanevřel hned poté, co jsem shlédl x-tý pokus mé oblíbené autorky Haliny Pawlovské o hubnutí přes televizní obrazovku. Každá rada drahá - další rčení, kterými náš jazyk oplývá. Leč pomohla věda. Už ani nevím, ke kterému lékařskému zákroku či vyšetření bylo třeba vyjádření z endokrinologie.

Měla mne varovat krkolomnost této lékařské discipliny. Po předchozím odběru krve jsem se dostavil k paní doktorce-endokrinoložce. Podívala se do papírů, podívala se na mne a děla, že se jí vůbec nelíbím... Protože se jednalo o pohlednou paní středního věku, nemohl jsem kontrovat prohlášením, že také není žádná krasavice, tak jsem to vzal na sebe s tím, že  jsem si vědom svého nepříliš vábivého vzhledu. Vysvětlení následovalo. Nadváha se projevuje i ve výsledcích krevního rozboru, mám vysoký špatný cholesterol /víte, že jsou dva, jeden dokonce prospěšný?/ a navíc i cukr, i když ještě nejde o diabetes. Co s tím - nějaké ty tablety na ten cholesterol - to jo, ale hlavně - zhubnout, zhubnout, zhubnout. A že nevíte jak? Tady máte papír, držte se toho, co je v něm napsáno, nebudou-li potíže, uvidíme se za rok a pak se uvidí...  

Mám ten papír před sebou - nebudu ho zde opisovat, zájemkyně či zájemci si jej hravě opatří dle nadpisu: Diabetická dieta - 225 g sacharidů, 60 g tuků, 75 g bílkovin, 1750 kcal=7350 kJ.  Prostudoval jsem jej doma, první dojem byl příznivý, jídlo 6x denně, to by šlo. Skladba jídelníčku - maso tam je, uzeniny taky, sýr, dejme tomu, i káva, čaj, mléko - no to už přehání, ale nešť. Pak ale ouvej - množství příloh: 3 středně velké brambory nebo 7 lžic těstovin a tady - propánajána - 2 a 1/2 plátku houskového knedlíku, když jsem zvyklý na 6-8 kousků??? Další horor byly podrobnosti na druhé straně - omezení živočišných tuků, sladkostí, nejlépe vyloučit uzeniny...

Vážené přítelkyně, děs a hrůza. Ale dal ses na vojnu, musíš bojovat. Uvedený papír mám již třetí rok na ledničce přimagnetován. Lepší řešení prý je vybavit ledničku přehrávacím zařízením, které zahlaholí při jejím otevření: „Už zase žereš?“ Doplnil jsem vybavení kuchyně digitální vahou, vážím se každodenně ve stejný čas. Zkrátím to, v životě předtím jsem nevypil tolik polotučného mléka a nesnědl tolik ovoce, nenakrájel tolik pečiva na 40g porce, neodměřoval 5 polévkových lžic bramborové kaše k obědu či k večeři...

Výsledek: nejhorší období do ztracení prvních pěti, šesti kil - dva tři měsíce tvrdé řehole, kdy očima postrkujete ručičky hodin, aby po snídani /1/4 l bílé kávy nebo čaje, krajíček chleba, 10 g rostlinného másla a 5 g sýra/ bylo už 10 hodin, kdy si můžete dopřát jedno jablko a půl rohlíku - a to oběd bude za další dvě a půl hodiny. Pak si zvyknete. Pokud zahřešíte /svatba, křtiny, svátky atp./ odskáčete si to, váha vám to prozradí a týden potrvá, než se dostanete do lajny.

Po roce u paní doktorky - no vidíte, že to jde, když se chce!  - Za další dva roky, jak to, před rokem jste tu měl 85 kilo a letos 86? A vy se dušujete, že vám sestra špatně odečetla váhu oblečení, protože doma v trenkách při ranním vážení to bylo právě těch 85 kil. Do před lety nevyužívaných džínsů se pohodlně vejdete. Schody dělají potíže jen při návalu revmatismu, nezadýcháváte se. Vlastní sestra /že, Věruško/ se opatrně ptá vaší dcery, zda jste neonemocněl, že jste tak hubený. Sousedka /manžel 140 kg/ loudí po manželce radu, jak na to, dostane ji, ale zbytečně, hoch nevydržel, holt slabá nátura/.

Takže, aniž bych se chválil - i když to dělám - pokud to chcete zkusit na sobě či na druhém, cesta volná. To mi připomíná - pohyb. Denně aspoň 3 km chůze.Tam, kam jsem se zadarmo vozil MHD, teď rovněž zadarmo, chodím pěšky, naštěstí jsou tu dost vzdálená obchodní centra i jedna z knihoven, takže než to obejdu, je limit splněn. A prosím pěkně, nezapomínat na pití /u nás je nejlepší voda z kohoutku, co znám/. Víno a pivo jen za odměnu...
Pokud jsem někoho inspiroval - bojím se, že Vás moc nebude - šťastná/ý/ ten, kdo tyto řádky může pominout - budu rád, dozvím-li se výsledek, nejlépe s happyendem.