Dlouho jsem přemýšlela, zda mám o této skutečnosti napsat, ale myslím, že tím dodám sílu věřit i těm, kdo víru už ztrácejí a nebo ztratili. Jako většinou každá žena, která se vdá, jsem toužila po dětech. Manžel dostudoval, přestěhovali jsme se do severních Čech, kde jsme získali práci a velice brzy i nový byt - abych upřesnila - bylo to v roce 1974, kdy byl problém získat byt na Moravě, kde jsme tehdy bydleli. V té době ženy tak nebudovaly kariéru a neodkládaly mateřství jako je tomu nyní. 

Protože kýžený výsledek se pořád nedostavoval, tak jsem šla na gynekologii. Došlo na různá vyšetření, včetně denního měření bazální teploty a různých podpůrných léků a doporučených vitamínů. Za nějakou dobu došlo na hospitalizaci a důkladné vyšetření a bylo zjištěno, z čeho jsem měla obavu - v 16 letech jsem byla na operaci apendixu (slepého střeva), která se moc nepovedla a já dostala zánět pobřišnice. Nepamatuji se, že by mi nabízeli lázeňskou léčbu, kterou jsem měla dostat, jak jsem se později dozvěděla. Po zánětu mi zůstaly srůsty, které zabraňovaly početí. Byla jsem i 7x v lázních a těch operačních zákroků menších i několik větších operací, které jsem prodělala a jejichž počet si už ani nepamatuji, a pořád se kýžený výsledek nedostavoval.

Ale já jsem  prohlásila, že děti mít budu, to už jsem se léčila víc jak 10 let, pan primář, který mě tehdy léčil se usmál a řekl, že mi to přeje, ale už si neví rady. Byla jsem tehdy i v Brně na Obilním trhu, kde se tehdy taky začínalo s výzkumem in vitro - dítě ze zkumavky. Bohužel i tady jsem se dozvěděla, že je to u mě neproveditelné. Zkusila jsem i cviky tehdy velmi populární rehabilitační sestry paní Mojžíšové a poctivě jsem cvičila. Z Brna jsem si tehdy odvezla doporučení na adopci.

Tím jsem na tehdejší poměry vyčerpala všechny možnosti. Pracovala jsem na místě, kde byla požadována vysoká škola, vyřídila jsem si tedy, že budu dálkově studovat a požádáme o adopci. Na VŠ mě přijali, mezitím jsme s Autoturistem odjeli na dovolenou do tehdejší Jugoslávie, ale už před odjezdem mi bývalo špatně, ale přičítala jsem to stresu. Samozřejmě tlak okolí i rodiny, kdy se všichni ptali, kdy nás bude víc, i sousedka, která měla 4 děti a doma i vnoučata, mi nejednou řekla, že by se mnou měnila, to všechno mi na klidu nepřidávalo, i když jsem se snažila nic nedávat najevo. Po příjezdu z dovolené, kde mi bylo každý večer špatně, jsem navštívila lékaře. Pan primář, se kterým jsem se za tu dobu léčby dobře znala, mi řekl, že to je divné a po prohlídce mi s údivem oznámil, že jsem těhotná a hned se zeptal, jak jsem k tomu přišla. Na to jsem mu odpověděla, že tuto otázku bych čekala od kohokoliv, ale od gynekologa, ten, že by to měl vědět.

Samozřejmě jsem od té doby byla pod kontrolou, část těhotenství jsem strávila v nemocnici, kde mě hlídali a chodili se na mě dívat, jak já jsem říkala, jako na nějaký zvláštní úkaz. Syn se narodil dříve, měla jsem zdravotní problémy, ale byl dost velký, tak nemusel ani do inkubátoru. Narodil se císařským řezem, po porodu jsem se ptala, co třeba druhé dítě, ale skoro si klepali na čelo, že mám být ráda za jedno zdravé dítě, s obrácenou dělohou a neprůchodností prý to byl vůbec zázrak a další dítě vůbec nepřipadá v úvahu. Abych to zkrátila - když bylo synovi asi 1,5 roku, tak mi delší dobu bylo zase špatně, ale ne jen ráno nebo večer, ale  skoro pořád. Při návštěvě pana primáře na gynekologii jsem říkala, že jsem asi v přechodu, bylo mi víc jak 35 let, ale dozvěděla jsem se, že se zázrak opakuje a na cestě je druhé dítě. 

Takže ani lékaři si to nedokázali vysvětlit, ale skutečnost je taková, že mám dnes dvě již dospělé děti. Zatím věda pokročila hodně dopředu, to, co v době mého problému bylo nemožné, je dnes možné, ale stejně si myslím, že hodně velkou roli hraje psychika. Z vlastní zkušenosti vím, že se dobře říká, nemysli na problém, ale když člověk vidí kolem sebe mimina a vlastního se nemůže dočkat, je to hodně stresující. Je dobré zaměřit se na něco, co hodně zaměstná, u mne to bylo studium VŠ, byla jsem na jedné přednášce a musela jsem to vzdát, ale vůbec mě to netrápilo.

Tímto článkem bych chtěla říct, že naděje je vždy a zázraky se dějí a všem, kdo mají tento problém přeji, aby se ten zázrak stal i jim.