Tak se ztrácí pacienti

Před časem mi můj praktický lékař zjistil vyšší hladiny cukru v krvi. Opakované testy zvýšený cukr potvrdily, a tak mě praktický lékař SÁM začal léčit. Neposlal mě k odbornému lékaři. Tvrdil, že léčbu zvládne on. Po roce léčení se mi jeho postup moc nezdál, protože mé problémy přetrvávaly, a kdykoli mi byly náhodně odebrány vzorky krve, například na operaci, byla stanovena vyšší hladina cukru v krvi, než je obvyklé u zdravého člověka. Co jsem ale měla dělat, když praktik mi nevypsal žádanku, která je nutná k odborníkovi? A pak jsem onemocněla angínou. Šla jsem na zdravotní středisko, aby mi lékař předepsal antibiotika. Můj praktický lékař měl dovolenou. Proto mě ošetřil zastupující lékař.

„Vy máte ale vysoké hladiny cukru,“ podotkl.

„Vím. Už přes rok se s tím léčím.“

„U odborného diabetologa?“ Musela jsem přiznat, že jsem u diabetologa nikdy nebyla. „Ale to tak nejde! Permanentní zvýšená hladina cukru patří do rukou odborníkovi,“ lomil zastupující lékař rukama a ihned mi vypsal žádanku. Objednala jsem se proto po telefonu do odborné ordinace. Než jsem šla na první návštěvu, bylo po angíně a já opět mohla mezi lidi. Diabetolog mi udělal mnohem podrobnější testy, než dosud lékař praktický. Když se u mě potvrdilo onemocnění Diabetes mellitus II. typu čili cukrovka, odborný lékař mě poučil o životosprávě, předal mi brožurku s podrobně rozepsanou dietou a také mi vydal glukometr, zdarma a bez okolků. Konečně jsem měla cukr pod kontrolou. Už po měsíci se dostavily výsledky. Cítím se lépe a hladina cukru se normalizovala. Samozřejmě, léků už se nezbavím, nebojím se ale cestovat, sportovat a cítím se bezpečněji.

Do odborné ordinace docházím na pravidelné kontroly. Diabetolog mi také předepisuje léky, na praktika se už neobracím.

Když jsem následně navštívila ordinaci svého praktického lékaře s jiným problémem, doslova mi vynadal. V mé zdravotní dokumentaci objevil, že mě jeho kolega odeslal k diabetologovi, což ho rozlítilo. „Nemohla jste mu říct, že vás léčím já?“ ptal se. Tak jsem mu po pravdě řekla, že jsem to, samozřejmě, řekla, ale lékař byl neoblomný. „A cítím se nyní lépe.“ Jen neochotně mě lékař ošetřil a k problémům s cukrem se už nevracel.

Nedávno jsem zjistila, že mi docházejí léky od diabetologa. Byl pátek a já měla léky do středy. Proto jsem vytočila číslo na diabetologickou poradnu. Sestřička mi sdělila, že lékař má dovolenou. „Zavolejte si ale svému praktickému lékaři, ten vám ty léky může předepsat také,“ doporučila.

A tak jsem volala praktikovi. „Jak si to představujete? Já nemám zapnutý počítač. V pátek nikdy léky nepředepisuji. Kvůli vám počítač nebudu zapínat,“ křičel lékař do telefonu, jakmile mě jeho zdravotní sestra spojila.

Spolkla jsem otázku, proč tedy je v ordinaci, když počítač kvůli pacientovi nezapne. Chtěla jsem zavěsit. Lékař mi ale ještě řekl, abych mu zavolala v pondělí. To mi tedy milostivě léky předepíše. Slušně jsem poděkovala, popřála pěkný den a konečně mohla ukončit hovor.

V pondělí jsem si chvilku dodávala odvahu, jestli mám vůbec volat. Cukrovka ale není kašel, a tak jsem se osmělila. Telefon byl buď obsazený, nebo ho nikdo nepřijímal. Po několika pokusech se mi to přece jenom povedlo. Když jsem po pozdravu sdělila lékaři důvod mého hovoru, opět se rozčílil. Vynadal mi, že můj odborný lékař je opět v ordinaci. Ptal se mě, proč si nezavolám jemu.

„Vy jste mi ale v pátek řekl, že vám mám zavolat,“ odpověděla jsem.

„Nejsem jeho otrok. Ať vám píše léky on, když jste neměla lepší nápad, než utíkat za ním. Jak k tomu přijdu?“

Jak k tomu přišel pan doktor, to nevím. Jak jsem ale přišla já k tomu, že po mně lékař křičí? Chtěla jsem opět zavěsit. „Poslal jsem vám recept, ale víckrát si už nedovolujte mě obtěžovat,“ vyštěkl ještě lékař. Recept skutečně během pár sekund přes SMS dorazil. A já, věrna jeho doporučení, si dnes hledám nového praktického lékaře. Toho stávajícího si už nedovolím obtěžovat ani s angínou, ani s chřipkou a už vůbec s ničím.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete