Tak trochu zašmodrchané štěstí

Dlouho jsme se snažili s ženou o dítě. Veškeré snahy byly marné, děťátko pořád nepřicházelo. Museli jsme na vyšetření. Ač bývá často chyba na straně muže, tentokrát to bylo jinak. Má žena měla závažné problémy, které jí bránily v otěhotnění. Museli jsme se smířit se situací. Přesto jsme nechtěli bez dítěte žít.

„Co kdybychom zkusili dítě adoptovat?“ napadlo mě jednoho dne. Žena se na mě dívala a chvilku se zdálo, že odmítne. „No, musím si to rozmyslet. Ale taková malá holčička…“ Bylo téměř rozhodnuto.

Od samotné úvahy ovšem uplynula spousta času. Museli jsme se zkontaktovat s příslušnými úřady, strpět řadu šetření, a hlavně čekat. Hned v úvodu jsme byli upozorněni na to, že malé dítě, zdravé a bílé, jako jsme požadovali, je téměř nemožné získat. Ač je spousta dětí, které matky opustí hned po porodu, mnohé z nich nejsou právně volné a domovy jsou plné větších, nemocných a problémových dětí z nefunkčních rodin. Většina z nich má vážné poruchy chování.

Po pěti letech návštěv, šetření a neustálých výslechů se přece jen zdařilo. Byl nám nabídnut malý tříletý chlapec. Byl jsem nadšen. Chlapec se mi líbil, byl právně volný a stále ještě ve věku, kdy se výchovou dalo hodně zachránit, a hoch by neměl problém si v nové rodině zvyknout.

Marečka odložila jeho matka ve věku jednoho roku. Byla drogově závislá a bezprizorní. Další téměř rok trvaly administrativní procedury. To už Mareček docházel k nám domů na návštěvy, aby si zvykl. Konečně nastal ten den, kdy byl námi adoptován a my se cítili jako rodiče.

Já si zvykl na Marka téměř okamžitě. Ač byl chlapec živý a měl problémy se soustředěním, byl to hodný kluk a krásně si u nás zvykl. Má žena si ale na Marečka neuměla zvyknout. Stále opakovala, že chtěla vlastně holčičku a na kluka si nedokáže přivyknout. „Vem to tak, že se nám narodil. To by sis taky nemohla vybírat, jestli se ti narodí kluk, nebo holka,“ domlouval jsem manželce. Ta oponovala, že by to bylo ale její biologické dítě, zatímco u Marka ani netuší, co z něj může vyrůst. Nemělo cenu oponovat. Snažil jsem se Markovi maximálně věnovat, ulehčovat ženě, pomáhat v domácnosti. Ta Marečka nějak tolerovala.

Úplně jiné to ale bylo, když Mareček povyrostl a čekala ho školní docházka. V první třídě měl problémy s učením. Jeho nesoustředěnost a roztěkanost nebyly zrovna dobrým vkladem do školní docházky. Dokonce nám bylo doporučeno, aby Mareček ročník opakoval. Má žena plakala a její vztahy s chlapcem se ještě zhoršily. Já se s Marečkem připravoval, snažil jsem se mu maximálně věnovat a moc mi přirostl k srdci. Zjistil jsem, že má snaha věnovat se mu přináší úspěchy. Manželka ale často chlapce trestala i za hlouposti, byla na něj přísná a už se ani před sousedy a rodinou netajila tím, že Marka nemá ráda. Nakonec jsme se kvůli tomu začali hádat.

Na konci prvního ročníku jsem se rozhodl vzít Marka do zoo. Žena s námi odmítla jít. Celý den jsme se toulali po zahradě, pozorovali zvířata a zašli jsme si na oběd. Marečkovi se to moc líbilo. V dětském koutku uprostřed zahrady si našel i kamarády. Mladá žena tam byla s chlapcem a holčičkou. Myslel jsem si, že je to mladá maminka, posléze jsem ale zjistil, že děti jsou její sestry a ona je jen hlídá. Dali jsme se do řeči a povídali si především o dětech. Měl jsem pocit, že se jí musím svěřit. Tolik mě trápilo, že má vlastní žena Marečka, ač po dítěti tolik toužila, odmítá. S Monikou si malý Marek rozuměl. Viděl jsem, že má na něj velký vliv. Ač sama ještě neměla vlastní děti, s dětmi to uměla.

Začal jsem se s Monikou tajně scházet. Vídali jsme se na dětském hřišti, na houpačkách, na procházce a později jsme se začali vídat i bez Marečka. S Monikou jsem si nesmírně rozuměl i já. A najednou to nebyly schůzky jen kvůli tomu malému človíčkovi, kterého jsme si přivedli do rodiny a naučili ho nám důvěřovat, ale také kvůli sobě samotnému. Se ženou jsem se hádal čím dál častěji, přestal jsem si s ní rozumět, neměla ráda naše adoptované dítě, a na druhé straně tu byla Monika. Monika, která znala náš osud a Marka měla ráda od počátku.

Nakonec jsme se rozvedli. Neměli jsme si už co říct, našimi hádkami trpěl i Marek. Má žena řekla u soudu rovnou, že k dítěti nezískala cit a chtěla se ho vzdát. Neuměl jsem si představit, že by se měl hoch vrátit do domova. Na druhou stranu jsem si nedokázal ani představit, že bych zvládl chodit do práce a starat se sám o dítě. Někdo ale musel o Marka bojovat. Soud jsem vyhrál, Mareček mi byl svěřen do péče a o pár měsíců později jsme začali žít ve třech. Monika měla z výsledku soudu takovou radost, dávno mě měla ráda a já ji miloval, že jsme se rozhodli spojit naše životy. Mareček tím, že Moniku dávno znal, nijak netrpěl. Naopak, měl obrovskou radost z toho, že budeme žít všichni dohromady.

Z Marka vyrostl šikovný kluk, který letos maturoval. Krátce po našem sestěhování jsme mu dopřáli sourozence. Jeho mladší sestra Renatka končí základní školu a se svým bratrem si rozumí. Jsme konečně šťastná a úplná rodina.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete