Pouhá čtyři procenta celkového věku významné organizace mládeže, kterou je Junák - český skaut - jsem byl jejím členem, přesto toho, co jsem se zde naučil, využívám po celý zbývající život. Považte sami. Základy vaření - první bramborový guláš jsem sám a bez pomoci ukuchtil na výletě do Štramberka v tamní jeskyni Šipka již v červnu v pětačtyřicátém. Dnes by nás  asi ochranáři přírody hnali, kdybychom jim tam zakládali ohýnek. Dost možná by to ale prošlo bez povšimnutí, před nějakými dvaceti lety jsem byl tamtéž s vnuky a táž jeskyně byla turisticky dosti zaneřáděná.

Také bramborový salát - bez majonézy prosím - jsem svedl již v necelých deseti letech. Pro náročnější - úpravu ryb v tzv. Setonově hrnci - vykopaná jáma, horké kameny do ní, v hlíně obalená ryba, proložená bylinami /kopřivy atp./, průduch přes následně nasypanou hlínu, pak nalita voda, průduch uzavřít, pára a horké kameny dělají své - po vyhrabání delikatesa. Tak tohle jsem předváděl spolurekreantům u Baltu v Polsku v osmašedesátém. Byl tam pytel ryb za deset zlotých. Dosti o jídle - dodám snad jen - čaj skoro ze všeho, co dala matka Příroda.     

Vyznáte se v uzlech? Ještě dnes, místo abych upravil délku prádelní šňůry jednoduchým uříznutím, vážu na ní „zkracovačku“, dva provázky o nestejné síle spojuji uzlem rybářským, mohu vám uvázat pramici lodním uzlem, ba i - v případě šplhání na skálu - posloužím dračí smyčkou...
Uvázaný obvaz suverénně zakončím plochým, ambulančním uzlem, konečně i to obvazování ran a různé fígle první pomoci mne naučili starší bratři - skauti. Pravda, některé znalosti se zdají být již zastaralé. Signalizace na dálku - v době mobilů? Morseovka? No dobrá, někde v soutěžích, jak jsem ale již někdy uvedl, s použitím  pomocných slov jsem měl později potíže coby spojař dokonce na vojně. Přidaly se i jiné poznatky. I mokrou kůru břízy snadno zapálíte, podle slunka a hodinek směr určíte, v noci - je-li vidět, najdete Polárku - je toho habaděj /proč toto slovo vyjadřuje množství, nevíte?/  
 
Tak takhle nějak, v učení i zábavě, ubíhaly mé předpubertální roky v letech 1945-49 v prvých poválečných skautských oddílech na Valašsku. Nebyly to jen věci praktické, byla to také výchova k vlastenectví, úctě k lidem, kamarádství, ohleduplnosti, vztahu k přírodě.    
A taky jsem se učil zpívat. Vedle trampské Niagary či Askalony to byly skvosty zpěvníku skautského, třeba ta o těch udivených babách u silnice, původ tohoto songu je mi dodnes utajen. Zato tu o poštorenské kapele, co hraje pěkně zvesela, jsem si prokádroval. Vznikla dokonce před mým narozením, díky spolupráci muzikantů slovácké Poštorné a tamních velmi aktivních skautíků, aby se stala průvodkyní celých generací. Asi tak, jako Škoda lásky či chcete-li Vyvalte sudy pana Vejvody provázela nejen naše, ale i jiné vojáky bojišti celého světa.
        
S tou „poštorenkou“ mám spojenu jednu úvahu, o rozpornosti textu a faktů. Ono se tam zpívá, že za tou kapelou pochodují skauti v dobré náladě - no budiž - ale také údajně v „plné parádě“. Tak to, moje milé, moji milí, rozhodně neplatilo pro náš oddíl v tom roce pětačtyřicátém. Pravda, někteří starší kamarádi snad vyhrabali doma předválečný kroj a jeho doplňky, na nás, zbývající, byl pohled značně neutěšený, o parádě ani nemluvě. Kraťasy - co se doma našlo. Dokonce i černé manšestráky po ideově pochybené HJ /pro nepamětníky Hitlerjugend/ se objevily. Košile khaki a šátky nám obětavé maminky barvily     - v mém případě to bylo z jedné kostelové bílé košile pomocí barvy Duha. Asi nebyla moc kvalitní, výsledek byl, řečeno česky - kafebraundozelena - navíc v dešti poněkud pouštěla a má kůže dostala maskovací nádech. Na hlavách cokoliv, od rádiovek s anténkou, přes lodičky jako měl Červenáček z Rychlých šípů, až po tropickou přilbu, kterou, jak bylo uvnitř napsáno, vlastnil nějaký gefreiter-svobodník - Rommelova Afrikakorpsu. Stejně různorodé bylo i doplňkové vybavení, jídelního nádobí - ešusů a polních lahví byl nadbytek - prchající Wehrmacht za sebou nechával tohoto bohatě.  
    
Přes drobné problémy se náš oddíl již o prvních prázdninách vypravil na tábor, pravda, tehdy jen kousek „za dědinú“. Po lesích se ještě potloukali vojáci poražené armády ve snaze vyhnout se zajetí, někdy se dokonce i střílelo, rovněž byl problém s dopravou a umístěním tábora v místech vzdálenějších a konečně, byla tu i obava maminek o nás - nedospělce.      
Jak víte z mých přecházejících povídání, v roce následném se naše rodina stěhovala do okresního města. S novým skautským oddílem jsem se zúčastnil dalších tří táborů, o každém by se daly psát historky, o to tu ale nejde. Chtěl jsem jen vzpomenout záslužné práce těch, kteří  od dob pana profesora J. B. Svojsíka, který k nám skautskou myšlenku přinesl, se znovu a znovu snažili a snaží ji udržet živou a našim dětem, vnukům ba i pravnukům venkoncem prospěšnou. Také jste byli /byly/ Vlčaty, Světluškami, skauty a skautkami? A co Vaše potomstvo?