Takové krátké ohlédnutí

Takové krátké ohlédnutí za poměrně dlouhým životem. Nedávno jsem se zmínil, že nejméně o deset procent překračuji statistický údaj dožití /protože se to u nás  průměruje - viz  známý příklad - jeden sní celou husu, druhý nic, ale v průměru vychází ta obligátní půlhusa na jednoho/, omlouvám se, dodatečně, tomu, kdož opustil tento svět o osm let dřív, než měl.

Také se omlouvám statní kase. Prostým kupeckým počítáním přicházím k tomu, že víc než polovinu života vlastně parazituji na hodnotách, vytvořených jinými. Považte, do patnácti let, coby dítě a školák a od pětapadesáti do osmdesáti jako důchodce /a navíc mi letos  přidali 40,- Káčé/. A to ještě nepřipočítávám dobu další absence, nicnedělání na nemocničním lůžku, odpočinek na vojně, etc, etc...  Dosti sebekritiky, věcně hodnoťme, co se povedlo, co naopak a co se nestalo, to už se sotva stane. /Poznali jste? Je to z té písničky o čase, co se nikdy nezastaví .../      

Díru do světa jsem neudělal, do čítanek se nedostanu. Vzdělán jsem středně, z vysoké jsem byl, jak jsem uvedl již někdy dříve „vystoupen“, vybral jsem si špatný obor ve špatnou dobu. Absolvování univerzity třetího věku po šedesátce bylo jen malou osobní satisfakcí. Jmění jsem velkého nenabyl, dům nepostavil, stromů vysadil bezpočet. Zato syny dva /a dceru navíc/ pořídil za aktivního podílu své celoživotní průvodkyně. Volně, podle pana Bedřicha Zelenky /herec, kabaretiér, báječný vypravěč/: „Vyšel jsem z nuzných poměrů a celoživotním úsilím jsem se do nich úspěšně vrátil!“

Měl jsem celkem šest zaměstnavatelů, u nich asi patnáct profesí, vedoucích i podřízených. Nejspokojenější v té poslední, mnohaleté fárání, se spoustou nadřízených a jen s jedním parťákem. Poznal jsem podzemí patnácti dolů v revíru, nejhlouběji jsem se dostal na  ten, pojmenovaný po slezském bardovi /připomínám vizionáře v Cimrmanovi/, bylo to -1.300 metrů a nějaké drobné.     

Naopak, nejvyšším kopcem byla pro mne konečná lanovky na Lomnickém štítě a nějaké ty hřebenovky v Nízkých Tatrách. Odjezděné kilometry, vertikální v důlních klecích a horizontální v důlních vláčcích, závěsných lanovkách a dopravních pásech si netroufám ani odhadovat, bylo jich „neúrekom“. Pověstným „oslím můstkem“, případně - opět Cimrmanovým „úkrokem stranou“ jsem se od práce dostal k mé oblíbené činnosti - cestování.  Za ty roky se toho něco najezdí, nachodí, dokonce i nalítá. Ani na loď nezapomínám - mimo dopravou povltavskou pražskou a tou po „prýglu“, dokonce i z Bratislavy do Vídně - to byl Festival mládeže, v devětapadesátém. Jo a také po jednom jezeře v někdejší NDR u Warenu.  
 
Nesplněným snem bude návštěva Paříže, Louvre asi neuvidím. Londýn už rovněž nestihnu, musím se spokojit s Ermitáží, Treťjakovskou galerií, Uffizi ve Florencii, pak tu byly Drážďany, prohlídka Benátek, Řím se mi také vyhnul, ale viděl jsem San Marino. Užil jsem si sousedního Polska, Maďarska, pro nás skoro exotické Gruzie, včetně jejího vnitrozemí. Leningrad, Moskva, Novgorod, v tamním kině jsem zjistil, jak málo rozumím mluvené ruštině.

Moří jen pár - severní německé, polský Balt, Jadran a kousek Středozemního a Černého s bulharským a rumunským pobřežím. Cestování po republice, mívali jsme ji delší, kdykoliv byla možnost. Pamatujete na rekreace ROH? Býval jsem vždy připraven využít jakýkoliv vrácený, nebo odmítnutý poukaz, do zahraničí i tuzemska, pokud to byl můj milovaný Český ráj, tím líp. Nikdy jsem se nedostal, ba ani soukromě, na Šumavu. Nejblíž jsem jí byl jen u Jindřichova Hradce - no až do  Aše jsem se rovněž nepodíval, musel jsem oželet i místo zavraždění Valdštejna ve vedlejším Chebu. Zato své Beskydy a jejich vršky, Jeseníky, Javorníky a moravsko-slovenské pomezí mám v hlavě a hlavně v  nohách, zapsané dokonale. A již vzpomenutý Český ráj - tam jsem vojákoval a často se tam vracel. Coby sportovec /tedy mimo turistiky/ jsem neuspěl - PT čtenářstvo zná, psával jsem o tom. Také o svých, pasivních i aktivních kulturních zájmech jsem se několikrát zmínil.

Na divadlo - scény ostravské, brněnské a pražské vzpomínám vždy v dobrém a s respektem k těm, které jsem na tamních jevištích viděl. I na ty, kteří naopak zajíždějí sem, k nám, na venkov. Tady, stejně jako v literárním světě, přečtením tisíců knih, jsem život nepromarnil, ani před filmovým plátnem, v době, kdy se bylo ještě na co koukat, platí to i o televizi, kde jsem se stal pamětníkem.

Dočkal jsem se, zda pro své dobro, či naopak, fenoménu internetu. Vyhnul jsem se, naštěstí, velké i menší politice, byť jsem s ní krátce koketoval, po poznání, co obnáší, jsem snad včas „vycouval“. V psaní vlastním jsem zůstal u několika desítek drobných črt v závodním a místním tisku, a v letech posledních na několika serverech a taky psaním „do šuplíku“, ať si potomci, budou-li chtít, počtou.

Suma sumárum - nebyly to špatné roky - jen některé dny a momenty - kdy se udály ty páně Werichovy „srážky s blbcem“, tomu se asi nevyhne žádný z nás, co říkáte - moji drazí, moje milé? K výše uvedenému vzpomínání mne vede jediný důvod - psát „skoropaměti“ dokud si pamatuju, vidím na klávesnici a jsem schopen dokonce při pohledu na monitor si uvědomit chyby a překlepy a v mezích poznání je opravit - jak dlouho to vydrží, ví snad jen dobrotivý Pánbůh /a svatý Václav - dodal by elegantní kapitán Michal Exner/ pánové Vala a Kodet ve filmech dle detektivek pana Erbena - toho, co není K.J./ 
Přeji hezký den a co vy? Také se někdy /kdož máte na to věk/ ohlížíte zpátky?