Tara – splněný dětský sen

Když jsem byla malá, hrozně jsem si přála mít psa. Pořád jsem chodila za rodiči a otravovala s tím ve dne v noci, až se konečně rozhodli, že si ho pořídíme. Babička, praktická a pragmaticky založená žena, brblala, že pes je na rozdíl od slepic a jiných hospodářských zvířat úplně k ničemu, že z něj nebudeme mít žádný užitek a bude leda odežírat ostatní ekonomicky přínosné tvory v naší domácnosti. Nakonec jsem však i přes babiččin odmítavý postoj psa dostala.

Musela jsem samozřejmě slíbit, že se o čtyřnohého chlupáče postarám, protože rodiče byli dost časově vytížení. Táta se navíc obával, že jsem ještě moc malá na to, abych výchovu a výcvik psa zvládla sama, proto se domluvil s kamarádem od pohraničníků, že nám sežene německého ovčáka, který už bude umět chodit na vodítku a bude ovládat alespoň základní povely. Všichni psi se totiž pro práci v pohraničí nehodí, ovšem do rodiny k dětem by byli skvělí.

A tak se stalo, že se mi v osmi letech splnil velký sen a dostala jsem roční fenku vlčáka Taru. O rase jsem měla původně jiné představy a o jménu jakbysmet. Zdálo se mi, že německého ovčáka mají skoro všichni, a že ten můj jen zapadne do dlouhé a naprosto nezajímavé řady. Přitom by nebylo špatné mít doma hrdinu, jakým byla třeba kolie Lassie z populárního příběhu Erica Knighta nebo bílý japonský huňáč Goro, který zabodoval u milionů televizních diváků. Člověk ale všechno mít nemůže a snaha rodičů se cení.

Babičce jsme vysvětlili, že pes je tvor náramně užitečný, neb hlídá dům i zahradu a všechny rodinné příslušníky chrání svým vlastním životem, na což babi zareagovala znechuceným odfrknutím a sevřením rtů do úzké bojovné linky. No ano, v té době jsme měli cholerického housera Oldu, který veškeré hlídání obstaral sám, a člověk se ještě mohl těšit na husí játýrka. Pošťačka například dobře věděla, jak chutná pořádný Oldův štípanec nebo co jsou to modřiny na stehnech a zadku. Pravidelně u nás trénovala běh na krátké tratě a už jí to docela i šlo, přestože byla, jak sama říkala, spíše vytrvalostní typ.

Tara byla zpočátku z naší rodinné smečky vyplašená, ale velmi brzy si zvykla a přijala nás za své. Dokonce si oblíbila i babičku, přestože ta její existenci zarputile ignorovala. Když už se to Taře zdálo příliš, přepadla babi na dvoře, opřela se jí předníma tlapama o ramena a láskyplně jí olízla obličej. Babička přitlačená ke zdi prskala jak kocour, ale celkem nic nesvedla. Pro mě byla Tara od prvního dne kamarádkou číslo jedna. Trpělivě snášela moji drezuru a nosila mi klacky nebo míček k aportování, sedala a lehala na povel a chodila na vodítku pěkně u nohy na levé straně, jak to má být. Cítila jsem se strašně důležitě, když jsem viděla, že mě poslouchá tak velký tvor. Skoro pořád jsme s Tarou lítaly někde venku, a to i za deštivého počasí, až mi rodiče museli připomenout, že mám také povinnosti do školy.

Co se týká hlídání, byl na tom rozhodně líp Olda, neb Tara všechny lidi milovala a lísala se i k cizím. Jen škoda, že se její vstřícnost a dobrota nevztahovala na slepice a ostatní drůbež. Než jsem se stihla vzpamatovat, býval obvykle průšvih na světě, a to pořádný. Táta musel každou chvilku vytahovat peněženku a obcházet sousedy, babička zuřila a já se celkem oprávněně obávala, že mi Taru zase odvedou. Posledním hřebíkem do rakve byl Oldův nápad štípnout si i do psího zadku, což se mu stalo osudným. Po tomto tragickém incidentu byla Tara k mému obrovskému smutku vykázána z domu, i když jistě uznáte, že se na ní rodičovstvo dopustilo křivdy. Fáze studené války byla za námi, babi přešla k otevřeným útokům. V prvním návalu vzteku dokonce žádala za Oldu náhradu a mluvila o údajných příznivých účincích psího sádla.

Za Taru se přimlouvala i pošťačka, ale všechno marné, babička pálila ze strategicky výhodných pozic, kterých se odmítala vzdát. Táta koncem léta postavil na zahradě kotec, stloukl festovní boudu a dal si záležet, aby vše hodně pevně drželo. Taře se nový domov nelíbil, brala to jako omezování osobní svobody a každý den netrpělivě vyhlížela, kdy už přijdu ze školy a pustím ji ven. Mrzelo mě, že už spolu nemůžeme trávit tolik času, jako když bydlela s námi v domě. Hůř se mi usínalo, protože Tara vyla celé noci na měsíc a ráno zase smutně koukala přes mříže, jak s aktovkou na zádech odcházím pryč.

V půli listopadu přijel Martin na bílém koni, z čehož jsme se s Tarou upřímně radovaly. Vždycky jsem zimu milovala a s nadšením dováděla ve sněhu, sáňkovala, koulovala se nebo stavěla sněhuláky. To ale nebylo nic ve srovnání s tím, jak dokázala ve sněhu blbnout Tara. Válela se a ryla čenichem v závějích, až byla celá bílá, na řasách se jí držela jinovatka a sněhové kuličky z kožichu nechtěly dolů. Chodila se mnou sáňkovat na kopec k lesu a nezkazila žádnou legraci. Většinou jsem si s sebou brávala pytel naplněný slámou, na kterém v té době jezdily snad všechny děti. Tara kolem nás skákala, přátelsky poštěkávala a za jízdy nás laškovně chytala za nohavice. Spolužáci pak chodili domů s prosíkem, že chtějí také psa.

V prosinci uhodily mrazy a pro jednou to vypadalo, že Vánoce nebudou na blátě. Těšila jsem se na prázdniny a na to, že budu mít na Taru mnohem více času. Asi týden před svátky jsem vyrazila na obvyklou venčící procházku, bylo ale už dost pozdě, protože jsem se odpoledne zdržela v hudebce. Když jsme s Tarou vyběhly ze vrat, začínalo se pomalu smrákat. Namířila jsem si to i s pytlem na kopec, kde už nebyla ani noha. Citelně se ochladilo a mrzlo, až praštělo. Žádný div, že se děcka rozutekla domů. Krajina tiše klimbala pod sněhovou duchnou a z komínů vesnických stavení se kouřilo. Chvilku jsme s Tarou dováděly v závějích, pak mi ale začala být zima a upalovala jsem zpátky.

V jedné chvíli jsem pádila z kopce, ve druhé mi najednou všechno zčernalo a tělem projela ostrá bolest. Když jsem přišla k sobě, obestírala mě tma tak hustá, že jsem si neviděla ani na špičku nosu. Někde nad sebou jsem zaslechla kňučení a pohlédla jsem vzhůru. Byl tam otvor, kterým jsem zřejmě propadla do jakési díry. Tařina hlava nakukující dolů mi připadala velmi vzdálená. Chtěla jsem se postavit na nohy, ale nešlo to, celé tělo mě bolelo. Posílala jsem Taru pro pomoc, vůbec však nechápala, co po ní chci. Považovala to za hru a snažila se dostat ke mně dolů. Zdálo se, že má strach z té výšky. Na chvilku jsem litovala, že tu není Goro nebo Lassie, ti by jistě věděli, co dělat.

Tara se však k odchodu neměla, a tak nezbývalo, než čekat na zázrak. Dala se do mě zima a po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Myslela jsem, že je se mnou amen. Naši se mezitím vypravili nás hledat. Volali, pískali, až přišli pod kopec. Zdál se jim opuštěný a tichý, široko daleko ani živáčka. Možná jsem odešla s nějakou kamarádkou a bůh ví, kde se courám. Táta ještě párkrát zapískal a nakonec se obrátil ke svahu zády. Vtom se svrchu přihnala Tara a vítala se s ním, jako by ho neviděla sto let. Pátrání tak nabralo zcela jiný kurs. Netrvalo dlouho a naši díru objevili, stačilo se držet Tařiných stop. Vůbec jsem netušila, že je pomoc nablízku, protože dole to pískání a volání slyšet nebylo. Pak se ale v otvoru objevila vedle Tařiny hlavy hlava tátova, a to byl pro mě jeden z nejhezčích momentů v životě.

Na to, jak mě všechno bolelo, jsem ještě nedopadla až tak špatně. Měla jsem vymknutý kotník, rozštípnuté předloktí a naražená žebra. Vyfasovala jsem sádru a bylo jasné, že o Vánocích si moc zimních hrátek neužiju. Stejně nakonec zapršelo a neužil si nikdo. Seděla jsem u televize, koukala na pohádky a drbala přitom Taru za uchem. Ukázalo se, že jsem spadla do staré vybetonované šachty, kterou obec při posledních stavebních úpravách zapomněla přikrýt. Táta sice o její existenci věděl, ale to už bylo tak dávno, že by si prý určitě nevzpomněl. Nakonec všichni uznali, že nebýt Tary, jistě bych dopadla mnohem hůř. Babička jí dokonce odpustila Oldu a prohlásila, že si zaslouží druhou šanci.

Dodnes na svou dobráckou a věrnou kamarádku s láskou vzpomínám, přestože neprojevila genialitu čtyřnohých psích hrdinů z filmů a knih. Ani se nedá říct, že by využila oné druhé šance dané babičkou. V následujících letech spáchala ještě nejednu lumpárnu a rozžhavila babi doběla, třeba tehdy, když se naučila otevírat dveře a chodit do spíže na vajíčka, nebo jednou o Vánocích, když na sebe strhla ozdobený stromek a jak na potvoru rozbila právě baňky, ke kterým měla babička citový vztah. Co říci závěrem? Taková už prostě Tara byla a takovou jsme ji měli rádi.