Když jsme se s Petrem seznámili, žila jsem ještě u rodičů a Petr u mámy. Jeho táta byl už tři roky po smrti. Rozuměli jsme si a začali jsme spolu chodit.

Když naše známost trvala téměř tři roky, přišel Petr s návrhem, že může dostat z práce byt.

„Chtěla bys se mnou bydlet?“ zeptal se.

Samozřejmě, že jsem chtěla. Měla jsem Petra ráda a chtěla jsem s ním strávit svou budoucnost. Ale Petrova máma nám to nijak neulehčovala.

„Co jsem ti udělala, Petříčku?“ natahovala moldánky jako malá holka.

„Ale mami, pořád budu bydlet ve stejném městě. Budeme k tobě chodit každý den, neboj.“ Petr měl svou mámu rád, a já to respektovala.

Přestěhovali jsme se do krásného třípokojového bytu a já se těšila, jak si ho zařídím.

Jenže Petrova máma chodila každý den a vše mi hatila.

„Proč nechceš koberec? Až budete mít děti, tak vám zmrznou. Copak plovoucí podlaha je něco krásného?“ Tak a podobně se mě ptala naprosto na vše. Nic jí nebylo vhod. Ale já si nakonec prosadila svou. Petrovu mámu jsem měla doma téměř pořád a lezlo mi to na nervy.

Chodila k nám na oběd, na večeři, a často jsem přemýšlela, že hodlá u nás také přespat, aby jí neunikla snídaně.

Tehdy jsem si pořídila značkovou plastovou dózu na potraviny, která byla tehdy novinkou. Byla velká, ve tvaru hrnce s pokličkou a proti dnešku hodně drahá. Když u nás Petrova máma trávila opět jeden z večerů, velice jí zachutnal guláš, který jsem ten den vařila. Abych jí udělala radost, dala jsem jí zbytek guláše do oné dózy sebou.

„Jé, to je ale krásný kastrůlek. Kdepak jsi ho vzala?“ ptala se mě.

„Koupila. Příště si ho u vás vyzvednu.“ Tu poslední větu jsem dodala, aby mé budoucí tchyni bylo jasné, že dóza k dárku nepatří a je jen zapůjčená. Přikývla a odkolébala se domů.

Ani ne za měsíc jsme jeli k Petrově mámě s novinkou, že jsem těhotná a budeme se brát.

„Jé, děti, pojďte dál. To je ale milé překvapení,“ vítala nás s falešným úsměvem na rtech.

Bylo krátce po poledni, ale Petrova máma ještě neobědvala. Bytem se linula příjemná vůně kuřete a já ve svém stavu měla najednou obrovský hlad. Ovšem budoucí tchyně se neměla k tomu, aby nám nabídla byť jen skleničku s vodou. A protože jsem měla skutečný hlad, pobídla jsem Petra, abychom už šli.

„Petře, půjdeme, mám hlad, ať stihnu ještě doma něco nachystat. Jé, a můžu si vzít aspoň tu svou dózu.“ Podívala jsem se na budoucí tchyni, která znejistěla, a přispěchala s pohotovou odpovědí:

„Ani nevíte, děti, co se mi stalo. Dala jsem do dózy nějaké jídlo, ledničku jsem měla plnou, a tak jsem to položila za okno. A on mi to někdo v noci ukradl.“ Petrova máma sice bydlela v přízemním bytě, báchorce o ukradené dóze jsem ovšem neuvěřila. Petr stál samozřejmě na straně své mámy. A tak, když jeho máma odběhla, protože u jejích dveří zazvonila pošťačka, jsem přešla ke kuchyňské lince a malinko pootevřela skříňku.

„Vidíš to! Tady je má dóza.“ Skutečně, ve skříňce stála mezi miskami a kastrůlky má dóza. O tom, že byla skutečně má, nebylo pochyb, protože na dně dózy jsem měla ještě svou rukou poznačené datum, kdy jsem do dózy naposledy ukládala jídlo.

Petr stál a neuměl se rozhodnout, jak ze situace vybruslit.

„Nechám jí to, babě jedné nenechavé. Ale příště jí už jídlo dám pouze do zavařovačky.“ Procedila jsem mezi zuby svou výhrůžku, a opustili jsme byt. Sotva se za námi zavřely dveře, uslyšeli jsme cinkot příborů, jak budoucí tchyně obědvá. Čekala jen, až opustíme byt, aby se s námi nemusela dělit.

Na svatbě se má tchyně také vytáhla. Celou svatební hostinu financovali mí rodiče a tchyně nám nedala ani symbolický dar. Když se ovšem rozdávala výslužka, tchyně byla mezi prvními, co natahovali ruku.

Mnohem horší situace ale nastala, když jsem už byla ve vysokém stupni těhotenství. Koupili jsme s Petrem právě dětskou postýlku, vymalovali ložnici a dodělávali pár drobností pro miminko, když se tchyně náhle objevila u dveří se dvěma kufry. Mylně jsem se domnívala, že by mohla při pocitu, že se brzy stane babičkou, přijít s dárky do výbavičky. Jen na chviličku jsem získala pocit, že naše prvorozené dítě bude mít také něco od své babičky ze strany otce. Tchyně si přivezla své věci s tím, že bude s námi.

„Jak, s námi?“ Roztřásl se mi hlas i kolena. Tenkrát i Petr znejistěl.

„Maminko, jako že tu budeš bydlet?“

„A proč bych tu nebyla. Doma mi je smutno, čekáte první miminko, budu vám pomáhat. Podívejte, tady máte dostatečně velké letiště.“ Tchyně si sedla na NAŠE nové letiště. Ano, koupili jsme si nadprůměrně široké letiště, protože v našem bytě jsme měli obrovskou ložnici.

„To jako, že budeš s námi spát v posteli, mami?“ zeptal se můj muž, zatímco já stěží zadržovala slzy. Představa, jak spíme s mužem, a mezi námi chrápe tchyně, byla šílená. Nevěděla jsem, co si počít.

Tchyně si stěhovala víc a víc věcí k nám a já se o to méně těšila na chvíli, kdy porodím své první dítě. Možná i proto jsem porodila o čtrnáct dní dříve. Nervozita udělala své.

S mužem jsme se nakonec společného nocování zbavili lstí. Vymysleli jsme si, že v porodnici byla vážná virová nemoc, proti které jsme já i Petříček očkováni, ale nesmí k nám nikdo cizí.

Tchyně pak nechtěla ani svého vnuka vidět jinak, než přes okno. A já měla na nějaký čas klid.

Od své babičky jsem dostala za pravnoučka zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru srdíčka a od manžela prstýnek. Oba dárky se mé tchyni neobyčejně líbily.

„Takové krásné srdíčko. To bych si dala taky líbit,“ rozplývala se tchyně, když dárek od mé babičky viděla.

Chvíli se mi dokonce zdálo, jako by čekala, že jí dárek dám. To se ale mýlila.

Druhý den jsem řetízek se srdíčkem nemohla nikde najít.

„Petře, nevíš, kde mám ten řetízek od mé babičky?“ ptala jsem se svého muže.

„Kde jsi ho měla naposledy?“

„Naposledy ho měla tvá máma.“

Řetízek jsem ovšem nenašla. A tchyni jsem také dlouho neviděla.

„Měl bych se za mámou zajít podívat. Je to už skoro měsíc, co u nás nebyla. Půjdeš s malým se mnou?“ S tímto návrhem přišel můj muž krátce poté, co jsem si všimla ztráty řetízku.

Ne, netoužila jsem jít ke tchyni. Petříčka jsem manželovi nachystala a upozornila ho, aby se včas vrátil domů na krmení. A Petr odešel.

Když se vrátil, byl rozrušený. Večer mi u televize vložil do ruky malou krabičku. Když jsem ji otevřela, našla jsem v ní svůj řetízek od babičky.

„Kde jsi ho vzal? To je řetízek od babičky.“

„Víš, jistě, že to je on? Našel jsem ho u mámy. Ta tvrdila, že si koupila podobný. Všiml jsem si, kam ho uložila, a vzal jsem ho.“

„Samozřejmě, že je můj. Podívej.“ Podala jsem manželovi lupu. On si tak mohl přečíst datum narození našeho syna, které bylo vyryto na rubu srdíčka.

„Tohle bych do mámy nikdy neřekl!“ Od této chvíle už i můj muž udělal ve vztahu s tchyní pořádek. Zakázal jí návštěvu u nás doma a velmi omezil své návštěvy u ní.

„Víš, kdyby trpěla nedostatkem, měla nízký důchod. Ale ona má ještě důchod po tátovi, má se jak prase v žitě, a dokáže tě okrást.“

Byla jsem velmi ráda, že se můj muž postavil na mou stranu. Tchyně nikdy nepřišla, aby se mi omluvila. A neomluvila se ani mému muži. Petřík nikdy nebyl zanedbaný v důsledku toho, že přišel o lakomou babičku. Plně mu vynahrazovala péči má máma s tátou i má babička.

Tchyně už nežije, ale od té doby mám trpký pocit, když se řekne „tchyně“.