Teď trochu nostalgie...

Pár dní jsem uvažoval, zda se pustit do povídání, dílem vzpomínkového, dílem současného, v obou případech ale osobního, nevím tedy, zda  zajímavého pro mé milé p.t. čtenářstvo...   Ku pomoci jsem si vzal starou, černobílou fotografii, šedesát let starého školního tabla, na kterém vedle úctyhodného pedagogického sboru se nacházíme my, absolventi dvouletého „mistráku“ vítkovické průmyslovky.   

Tvůrce tohoto tabla,  poněkud snad zapomnětlivý pan profesor V.B., opomenul na toto umístit jednak označení třídy /h-2/, ale  také ročník, údaj 1952-54. Dokazuje to za
 a/ že náš milý Vojta pravděpodobně během práce na tablu konzumoval tekutou odměnu, věnovanou předem a za b/ že se snad domníval, že jde o věc nepodstatnou, dočasnou a pomíjivou. Ani my jsme se tehdy, před šedesáti lety, nad drobnými nedostatky tabla nezastavili, počítám, že si toho nikdo ani nevšiml. Dokonce jsme snad nepočítali s tím, že se nás čtyřiadvacet „hochů, kteří spolu chodíme“ - /to mám z Bylo nás pět pana Karla Poláčka/, dá někdy dohromady.   

Skoro to bylo tak, jenže pak jeden z nás, aktivní Olda V. přišel na nápad, svolat setkání a to se uskutečnilo až po čtyřiceti letech, tedy, pokud počítáte se mnou, v roce 1994. V závodním hotelu na vítkovickém náměstí se nás, pokud se pamatuji, sešla přesně polovina, tedy dvanáctka, tehdy ještě dosti zachovalých, solidních pánů v letech. Pak následovalo několik schůzek s kratšími intervaly a snižujícími se počty účastníků.  
Letošní, tedy šedesáté výročí našeho vstupu do praktického života bylo, obávám se, asi poslední. Konalo se v mém městě, ne sice rodném, přesto ale srdci mému blízkém, neboť v něm dlím /to z ní vznešeně/ bezmála pětapadesát let, dokonce stále v jednom bytě jednoho domu.  
Před prvními čtyřmi účastníky jsem se pochlubil „cizím peřím“ tedy zámkem pana hraběte Larische a tamními sbírkami, vyslal jsem je na návštěvní okruh s odborným výkladem - doporučuji návštěvu i Vám, stojí to zato. Sám jsem počkal na případné opozdilce, dorazil jeden a poslední, hravě si spočítáte, že nás bylo šest. Popravdě tedy sedm, Oldu V., svolavatele již vzpomenutého prvního a všech dalších setkání, včetně tohoto posledního, doprovázela manželka, jeho opora. Ostatní podpíralo různé, napočítal jsem dvoje francouzské hole a dva „špacírštoky“, sám jsem svůj bytelný čagan nechal doma, nohy mi to ten den dovolily a navíc jsem to měl, takříkajíc za rohem.  
Posezení v extrovně příjemné zámecké restauraci bylo jako vždy srdečné, vedli jsme řeči, přečetli jsme dva dopisy korespondujících spolužáků a interpretaci dvou přijatých telefonických rozhovorů dvou dalších. Takže, počítám-li dobře, je nás, o kterých to víme, již jenom desítka, přibližně tolik  těch, o kterých víme, že odešli do nenávratna a zbytek?
Kdo ví? Osudy se vytvářely různě. Olda V. /mladší/ celé roky od doby školní, mimo práce,  prozpíval v mužských sborech a procestoval celý svět, nezpíval snad jen tučňákům v Antarktidě. Olda N. /starší/ život probruslil, jak psali k jeho osmdesátce před dvěma lety, byl to útočník s citem pro góly. Jeho vyprávění o cestě vítkovických hokejistů do Číny někdy v roce 1957 nemělo chybu a vzpomínky na pobyty na Hawaii, kam se v posledních desítkách let létal vyhřívat v době naší zimy, také ne. Spolužák Aleš je na staré roky mladistvě vyhlížejícím majitelem, jak pravím „latifundii“, zdárným chovatelem a pěstitelem, z výsadkáře Pavla - několik stovek seskoků - je úspěšný včelař, kamarád Jindra si chválí péči v domově pro seniory v podhůří Beskyd.

Mé vlastní prožitky mi připadají nakonec úplně fádní a nezajímavé, asi to už nestihnu změnit, že áno. Rozcházeli jsme se s tím, že „dá-li pánbů a příroda“ se snad ještě uvidíme, možná, že jo, možná, že ne - holt, jak je to v té písničce - a když snad ne, tak si můžeme říci - opět klasika - bylo to krásné - alespoň někdy a bylo toho - počítáno na roky - dost. Taky se scházíte? Pokud ne, zkuste to napravit, ano?