Ten dělá to a ten ono, hlavně, že nás to baví

Už v prvním ročníku na střední škole jsem zjistila, že jsem ve výběru školy udělala chybu. Vybrala jsem si střední zdravotní školu po vzoru kamarádky, spolužačky ze základky a také kvůli přání mé maminky. Vždy jsem se dobře učila, a tak nebyl problém se na školu dostat.

Ve škole to pro mě bylo utrpení. Nejen že jsem si nesedla s jednou mou novou spolužačkou, která mě začala šikanovat, aniž by to rodiče nebo kantoři věděli, škola mě vůbec nebavila. Bála jsem se krve a při představě, že bych do někoho vpravila, byť v dobré vůli, injekci, mi bylo mdlo. Tradiční předměty, jako je čeština a matematika, mi problém nedělaly. Představa mé budoucnosti mi ale naháněla strach. A tak jsem celkem brzy začala místo do školy chodit za školu. Rodiče o tom neměli ani tušení. Dokázala jsem celkem obstojně zfalšovat mamčin podpis a vyrobit tak omluvenku na míru. Dbala jsem přitom na to, aby má absence nepřekročila limit hodin, které je škola ochotna tolerovat.

V takto náhle vzniklém volném čase jsem utíkala na nedalekou farmu za zvířaty. Milovala jsem je odjakživa. Když jsem se ovšem seznámila s paní, která na farmě pracovala, byla má láska zpečetěna.

S prospěchem to ovšem šlo ve škole dolů. To mi ale nevadilo, nechtěla jsem na zdravotní škole už být.

Pololetní vysvědčení jsem nějak přežila. Rodiče byli v tu dobu tak pracovně vytíženi, mamka jako soudkyně chodila domů pozdě večer, ne jinak to bylo s tátou, který vykonával lékařskou praxi, že si ani nevšimli, že mám extrémně moc hodin absence. Oni vysvědčení ani neotočili! Za vysvědčení mě nepochválili. Mimo chování na něm jednička nebyla žádná, zato stoličkami v podobě čtyřek se to jen hemžilo. V tu dobu nám ale umírala babička, tátova maminka, a tak šlo vysvědčení bokem. Na konci roku bylo jasné, že propadnu. Lámala jsem si hlavu, jak to sdělit rodičům. Podařilo se mi uchránit je před informacemi výmluvami ve škole, že skutečně nemají čas a nemohou se do školy dostavit. Dříve nebo později se ovšem pravdu dozví, nejpozději v den ročního vysvědčení.

A tak jsem se rozhodla jednat. Stejně jsem už nechtěla na škole být, chtěla jsem přejít na střední zemědělskou školu. S praxí na farmě a přímluvou bych se měla na zemědělku celkem jistě dostat i s mým ošklivým prospěchem ze zdravotní školy. Rodičů jsem se ale bála. Přece jenom oba byli vysokoškolsky vzdělaní a chtěli, aby jejich dcera šla v jejich šlépějích. Zemědělské školy vždy zavrhovali jako méněcenné. Snad právě proto jsem šla na zdravotní školu a hlavně máma ve mně dávno viděla budoucí paní doktorku. Táta obor znal a tušil, že mi není blízký. Byl ale lékař, a tak tajně doufal, že si obor časem zamiluji.

Onen den, kdy jsem se rozhodla jednat, jsem odešla z domu. Byla jsem domluvena s Petrou, dobrou kamarádkou, která byla už na vysoké, že mě bude připravovat na případné rozdílové zkoušky, abych mohla nastoupit tam, kam mě srdce táhne, na střední zemědělskou školu. Přijímačky jsem totiž nově nemusela dělat, ty jsem už měla za sebou při nástupu na zdravotní školu.

Doma jsem zanechala dopis.

„Milá maminko a tatínku, musela jsem odcestovat. Bát se o mě nemusíte. Jsem v doprovodu mého přítele, Jakuba. Jakub je rozumný, vždyť je o deset let starší než já. Čekáme spolu miminko. Protože vím, že by se vám to nelíbilo, rozhodli jsme se odcestovat a žít sami s naším potomkem. Nemusíte mít strach, Jakub je ženatý, má moc hodnou ženu a tři děti, tak se o mě a o miminko postará. Určitě se vám někdy ozvu, abyste mohli poznat své vnoučátko. Už se na něj moc těšíme. Mějte se tu moc krásně.

Vaše dcera Jana.

Ps: Nemusíte se bát, nic z toho není pravda. Jen jsem rupla ve škole. To taky není žádná tragédie, protože na škole dál být nechci. Rozhodla jsem se přejít na zemědělku a nyní jsem v domě naproti a připravuji se na zkoušky. Pokud mi odpustíte, zablikejte světlem a já se vrátím. Nejsem těhotná, jsem zdravá a snad budu zase brzy doma. Žádná tragédie J.“

Jak mi pak řekla mamka, tak ji málem odvezla záchranka. Nejdřív myslela, že mě přetrhne. Pak jí ale táta vysvětlil, že je mnohem důležitější, že jejich dcera bude šťastná, i když se místo píchání injekcí bude hrabat v hnoji. Školu bude mít a půjde si svou vlastní cestou. Je to přece její život.

Dnes mám školu střední i vysokou. Pracuji jako zootechnik s veterinárním dohledem, protože jsem následně vystudovala i veterinu. Alespoň trochu jsem tak zůstala věrná té medicíně. Práce mě moc baví a není to jen práce, ale především koníček. Přestěhovali jsme se na vesnici, kde žiji s mužem a dvěma dětmi. Obě děti mají krásný vztah k přírodě a zvířatům. Syn ale po vzoru babičky studuje práva a dcerka jde v mých šlépějích. Je v prvním ročníku střední zemědělské školy a já jí držím pěsti, aby byla stejně tak šťastná jako já. Nikdy bych neměnila.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete