Nastal Dušiček čas, čas venkovních plískanic, ale také občas krásných dní, kdy
sluníčko ještě ukáže svoji sílu a krásu, než se s námi na zimní období
rozloučí.
Je to čas, kdy vzpomínáme na své blízké a milované, kteří už s námi nejsou. Většina z nás zajde na místo odpočinku našich příbuzných právě jednou za rok, a to v tomto období. Zajít alespoň jednou ročně na toto pietní místo, poupravit co je potřeba, zkrášlit květinou a ozářit zapálenou svící, je určitá povinnost. Naši drazí by si jistě zasloužili těchto návštěv určitě více i během roku, ne jen v toto období, kdy je to jakousi povinností, ale ruku na srdce, většina z nás na to nemá čas. Bez mučení se přiznám i já, že patříme k těm, kteří na hřbitovy za zesnulými příbuznými chodíme také většinou jen jednou za rok. Vypravíme se vždy celá rodinka a objedeme místa odpočinku nejbližších příbuzných. Bylo tak tomu i v době, kdy se stala příhoda, o kterou bych se s Vámi chtěla podělit.
Byl dušičkový čas, asi tak pět let nazpět, když dcerce byly čtyři roky. Jak většina rodičů ví, je tento věk většinou tak zvaným „plodným“ obdobím – a to na nejrůznější trapasy, které s dětmi zažíváme a také na to, co dítka mohou vyplodit a dát si dohromady ve svých dětských hlavičkách. Jezdili jsme po hřbitovech a zapalovali svíčky. Nejprve jsme byli zapálit svíčku jednomu manželovu dědovi - dcerka se ptala, proč tam jdeme, proč se zapalují svíčky a tak. Na vše jsme jí samozřejmě trpělivě odpovídali. Bylo to také poprvé, kdy se na to ptala. Rok před tím ji to nějak nezajímalo. Poté jsme přejeli na druhý hřbitov, kde odpočívá manželův druhý děda - samozřejmě i teď to dcerce nedalo a začala se zase vyptávat, kdo že to odpočívá tady, proč musí spinkat na hřbitově, jestli mu není zima a velká spousta dalších dotazů. Snažili jsme se s manželem jí na vše odpovědět, protože by stejně nedala pokoj dřív, než bychom jí vše vysvětlili. Nakonec jsme ještě jeli na třetí hřbitov, kde je pochovaný manželův strýc. Tady naše čtyřletá dcerka vyloženě zaperlila – po vstupu na hřbitov se opět probudila její zvídavost a opět se začala vyptávat. „Tatínku, a kdo odpočívá tady?“ Manžel jí na to odpověděl „Terezko, tady odpočívá můj strýc, on byl moc nemocný.“ Dcerka se na chvíli odmlčela, pak manžela chytla za ruku, začala mu ji hladit a … „tatínku, chudáčku, tobě umřelo tolik lidí, ale nevadí, ještě jich máme dost.“
S manželem jsme zůstali jak opaření a nevěděli, co jí na tohle odpovědět. Sebrala nám jakoukoli odpověď z úst, protože na tohle se opravdu nic říct nedá. Snažili jsme se to přejít, jako že jsme to ani neslyšeli. Naštěstí její zvídavost na chvíli vychladla, protože více dotazů již k tomuto tématu neměla.
ChytráŽena.cz