Ten se snad chodit nenaučí

Když bylo našemu chlapečkovi devět měsíců, začal se stavět na nožičky. Všichni mi tehdy říkali, že bude brzy chodit a i já jsem si to myslela, ale protože měl ještě spoustu času, nijak jsem se tím neprobírala. Náš brouček oslavil svůj první rok a ještě nechodil.

Spoustu dětí od mých kamarádek již v roce chodili nebo chodit začínali. Ani tehdy mne to nijak netrápilo, protože jsem věděla, že může začít chodit později, že děti chodí klidně až v patnácti měsících. Patnáctý měsíc nastal a náš chlapeček nechodil. Sice vše obcházel, všude si stoupl, ale né a né se rozběhnout. To už jsem začínala být na vážkách, všichni "ostatní" už chodili. Ale pořád jsem si říkala, že je ještě čas. Když bylo malému sedmnáct měsíců, bylo to už opravdu hrozné, přesto, že vím, že nejzažší měsíc pro chození je osmnáctý, byla jsem přesvědčená, že náš malý se do měsíce prostě nerozchodí. Zatímco kamarádky už chodily s dětmi na procházky za ručičku, my jsme jezdili pořád v kočárku. Vím, že se děti nemají do chození nutit a vodit je za ručičky a tak jsem to ani nedělala.

Babička říkala, že je zvědavá jestli se dožije toho, že malý začne chodit. Takové řeci mi dost vadili. Pomalu jsem se styděla jít ven, protože jsem věděla, že někoho potkám, někoho kdo jde se stejně starým dítkem na procházku za ručičku a my jdeme v kočárku. V osmnácti měsících jsme měli jít na prohlídku a já byla přesvědčená, že nás paní doktorka někam pošle až jí řekneme, že malý nechodí. Měla jsem opravdu velký strach. Ten měsíc utíkal opravdu docela rychle a já každý den čekala, že se malý rozeběhne. Dělala jsem nejrůznější věci jako, že jsem ho někam posadila a šla kousek od něj a na něco ho lákala, na něco co má rád s čím si hodně hraje, ale vše bylo marné, malý si pro to prostě dolezl. Jediné, kde chodil, bylo venku na zahradě, kde se chytl kočárku, já ho tlačila a on chodil, ale brzy se unavil a chtěl do kočárku.

Přišel den, kdy bylo malému osmnáct měsíců, byla jsem z toho opravdu smutná a dokonce jsem se začala obávat toho, že u malého není něco v pořádku. Přestože byl jinak hrozně šikovný, začínal mluvit, motoricky na tom byl dobře, ale ta chůze. Co se, ale tři dny po tom co bylo malému osmnáct měsíců nestalo. Stála jsem u kuchyňské linky a malý se najednou uprostřed kuchyně postavil, ještě mu to nešlo a tak spadl, zkusil to ještě dvakrát a po čtvrté se mu to povedlo, stál, koukal na mne a hrozně se smál, najednou se jak největší frajer rozeběhl, nemohla jsem tomu uvěřit, jen jsem si klekla a natáhla ruce a on běžel ke mně, brečela jsem radostí. Hned jsem to všem volala, že malý chodí.

Za několik minut přiběhla moje maminka, která bydlí kousek od nás, nemohla tomu uvěřit a tak musela hned přijít a také se neubránila slzám. Když přijel manžel z práce, malý ještě spal po obědě. Nemohla jsem se dočkat až se probudí a až ho postavím a on tatínkovi ukáže co se "konečně" naučil. Když jsem pak malého postavila a on běžel k manželovi, ten jen koukal a nevydal ze sebe ani slovo. Od té doby malý jen chodil. Prvních několik dní ještě padal, ale po necelém týdnu chodil ukázkově bez pádů, jakoby nechodil týden, ale několik měsíců. A tak jsme mohli i my konečně na procházky jen za ručičku a i paní doktorce náš brouček ukázal, jak umí chodit.

Lipsas – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete