Terezín - Muzeum Františka Josefa I.

V předchozím článku (Terezín - špička pevnostního stavitelství) jsme se věnovali prohlídce unikátní terezínské pevnosti a přesvědčili se, že Terezín není jen smutné a ponuré místo. Nyní budeme pokračovat ve stejném duchu a navštívíme Muzeum Františka Josefa I.

Nachází se jen pár kroků od Retranchementu, kolmo přes parčík, v objektu bývalých dělostřeleckých kasáren. Rozsáhlá budova, sloužící původně k ubytování vojáků a důstojníků, je nově zrekonstruovaná, část využívá Vysoká škola aplikované psychologie, v části je muzeum.
Expozice věnovaná císaři Františku Josefu I. je opravdu jedinečná. Jedná se o část soukromé sbírky, kterou její majitel shromažďuje přes 40 let. Je zde vystaveno přes 2000 předmětů, zobrazujících bývalého mocnáře nebo nějak souvisejících s jeho životem a dobou. Z hrnků, talířů, dýmek, kalamářů a dalších předmětů denní potřeby na nás hledí císař a my se v myšlenkách přenášíme do doby našich pradědečků a prababiček, kdy lidé nikam nespěchali a dovedli se radovat z malých věcí, které jim zpříjemňovaly život.

Nemohu si pomoci, ale opět mě napadá, že národ „úpící pod habsburským útlakem“, jak je mnohými historiky toto období prezentováno, by snad nevyráběl taková kvanta porcelánu s jeho portréty. Čistě logicky a ekonomicky - takové zboží by bylo neprodejné.

Určitě stále platí přísloví: „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem,“ a každý panovník či politik v jakékoli době má své odpůrce i zastánce. Nejinak to bylo s Františkem Josefem I., ale nebylo málo těch, kteří k němu chovali úctu a loajalitu. V době jeho vlády došlo rovněž k významnému rozvoji a rozmachu průmyslu. Zároveň jsou zde vystaveny dobové karikatury a je zajímavé, že mnohé by se daly použít i dnes, stačí jen vyměnit protagonisty.

Ponechme stranou politiku i národnostní otázky a soustřeďme se na císaře.
František Josef I. se narodil ve Vídni roku 1830, od malička byl kladen velký důraz na jeho vzdělání, mluvil plynně několika jazyky a jako budoucí císař byl vychován především k píli a zodpovědnosti. Od 13 let mu byl vypracován vojenský plán učení, což formovalo jeho osobnost a celý život se cítil být především vojákem. Vojákem - a nemyslím to nijak zle - na úrovni důstojníka, tedy nikoli vojevůdcem, válečníkem, generálem. Měl vřelý vztah k armádě, smysl pro povinnost, pro detail, miloval vojenské přehlídky, vždy se ukazoval v uniformě, pověstný byl jeho smysl pro pořádek. Jeho vláda se ale částečně nesla ve znamení vojenských neúspěchů.
Ani v soukromém životě se mu nedařilo. Oženil se se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou (Sisi), ale rozdílnost povah i různé prostředí, z něhož pocházeli, nebylo dobrým základem pro vztah. Ten příběh je dobře znám - dva lidé se za jeden den poznají a zasnoubí, aby se na půl roku rozešli a pak slavili svatbu.

Svobodomyslná Sisi se odmítá podřídit tvrdé španělské etiketě své tchyně, trpí anorexií a smrtí prvního dítěte, dcerky Žofie, se odcizení královského páru dál prohlubuje.
V Mexiku je popraven císařův bratr Maxmilián, jediný syn Rudolf, který se s otcem rozcházel v názorech i povaze, páchá se svou milenkou sebevraždu.

Stárnoucího mocnáře hluboce zasáhla smrt manželky Alžběty, kterou pilníkem zavraždil italský anarchista. Aby toho nebylo málo, následník trůnu synovec František Ferdinand d'Este zahynul i se svou českou manželkou Žofií Chotkovou při atentátu v Sarajevu a v Evropě se rozpoutala I. světová válka. Jejího konce, stejně jako konce monarchie, se František Josef I. nedožil. Zemřel ve Vídni v roce 1916.
Vládl rekordních 68 let v období zanikajícího feudalismu a vrcholící vědeckotechnické revoluce. Jeho nechuť k novotám (odmítal telefon, nechtěl jezdit automobilem) bývá přičítána výchově a duchovnímu založení, myslím však, že jistou roli hrály i všechny zmíněné osobní tragédie, které ho postihly. Lpění na tradicích možná pro něj bylo způsobem jak se s nimi vyrovnat a alespoň v mysli setrvat v dobách, které pro něho byly těmi „starými, zlatými časy“.

Od úmrtí Františka Josefa I. uplynulo letos 100 let a návštěva jeho muzea je skvělou připomínkou tohoto období naší historie. A třeba i podnětem k zamyšlení a možností podívat se na tohoto panovníka nejen jako na císaře, ale i jako na člověka.