Byla jsem, tak jako každý týden, na testování antigenním testem na přítomnost antigenu viru SARS-Cov-2, na které mě vyslala firma, ve které pracuji. Dostali jsme sice, obdobně jako jiné firmy, testy přímo od vlády, abychom se otestovali sami. V doporučení bylo, aby jeden ze zaměstnanců, který nemoc nejlépe měl, testoval ty ostatní. I rukavice mu k testům přibalili! Kdo by se toho ale ujal, uznejte sami? Nikdo z nás nemá zdravotnické vzdělání. Copak si někdo vezme na svědomí strkání špejle hluboko do nosu druhým? A co se stane, když ten chudák přivodí druhému chudákovi zdravotní újmu? Co bude dál?
Firma mého přítele to vyřešila tak, že se každý testuje sám osobně. Je samozřejmé, že si onu tyčku nikdy nestrčí až tam, kam má ve skutečnosti dorazit.
Naše firma se vydala jinou cestou. A proto náš pan ředitel dohodl testování v nemocnici. Od té doby chodíme tam. Ve stejné nemocnici se také testuje veřejnost. Pro tu jsou ale zvlášť vyhrazeny dva dny v týdnu, pondělky a úterky. Ve zbylých dnech nemocnice poskytuje testování firmám, které to s ní dohodly. Tak, jako právě dnes, ve středu, kdy byla po týdnu řada opět na mně.
Vešla
jsem do čekárny. Bylo tu jen pár lidí. Někteří ještě čekali na stěr, jiní už na
výsledek. Sestřička právě hovořila s nějakým mužem.
„Víte, já potřebuji test.“
„Vy
jste vyslaný firmou?“
„Kdepak.
Já chci za maminkou do domova důchodců. Jsou Velikonoce, maminka má ještě
k tomu narozeniny. Tak jí chci popřát. A nechtějí mě tam pustit, dokud
nebudu mít test.“
„Tak
přijďte v pondělí. Počkat, vlastně v pondělí ne, to tu nejsme, jsou
Velikonoce,“
řekla sestra.
„V
úterý musíte přijít!“
„Ale
já tam chci jít v sobotu. Nebo v neděli. Jinak jsem celé dny
v práci.“
„A
vás v zaměstnání netestují?“ zajímala se sestra.
„Kdepak.
My jsme tam jen dva,“
řekl muž.
„Musíte přijít v úterý.“
Debata se chvilku táhla, až nakonec sestřička povolila. Nejspíš má také maminku. Vzala si kartičku pojišťovny a nařídila muži, aby čekal. Nejdřív jsme šli my, objednaní, z firem, co je sem vyslaly.
Když jsem přišla na řadu, dvě sestry mezi sebou vedly debatu. Jedna z nich byla tou, která se nad mužem slitovala. Ta druhá jí za to vyčinila: „Víš přece, že nesmíme v naší nemocnici testovat lidi, kteří jdou na návštěvu do jiných zdravotnických a sociálních zařízení, než je naše.“
„Ale ten pán jde za maminkou, která má narozeniny. Než se dočká testování pro veřejnost, tak bude po svátcích. A víš, jak té paní bude? Jediné dny, kdy za ní její syn může, a ona bude sama. Na svátky a na vlastní narozeniny!“
Druhá sestra té první ještě vysvětlovala, že pokud jí to nadřízení neuznají, bude testy hradit ona sama. Ta hodná sestřička si z té zlé, tak jsem si je osobně pojmenovala, nic nedělala. Nakonec nadřízeným sama zavolala a poprosila o svolení.
Vše dobře dopadlo. Pán byl otestován, negativní, a mohl za svou maminkou. Donese jí kytku přesně na její narozeniny, a ještě s ní oslaví svátky jara. Musí to být strašné být v této době zavřený mezi jinými, stejně nešťastnými a letitými lidmi v budově, která nikdy nebude jako vlastní domov, a vědět, že jsem tu napořád, a přitom toužebně čekat na své příbuzné a doufat, že si vzpomenou a personál je ke mně pustí. Každá návštěva, o to víc vlastní dítě, musí na tvářích těchto lidí vykouzlit skutečně zářivý a upřímný úsměv.
Byla jsem upřímně za pána i jeho maminku ráda.
ChytráŽena.cz