Thajsko - procestovala jsem kousek ráje na zemi I. - Bangkok

Můj životní sen se stal skutečností. Na popud dcery mě její tchánovci  vyzvali, abych jela s nimi za exotikou. Bylo to lákavé poznat vzdálený kraj s odlišným životem a neskutečně nádhernou přírodou. Dala jsem do kupy penízky, zabalila si kufr, plný zbytečností,  rozloučila se s rodinou a vyrazila do světa.

Nelitovala jsem, thajský puťák byl hodně bohatý na zážitky, cestování i malé trapasy. Každý den se něco dělo a perlilo, a to mi dodávalo sílu. Měli jsme štěstí i na průvodkyni, která do nás neustále hustila vědomosti o historii, i o současnosti.  Poznali jsme celé jižní Thajsko, procestovali 5 ostrovů, a hlavní město Bangkok .

Thajsko – Bangkok

Na Ruzyni jsme nastoupili  večer ve 22h do letadla a letěli na východ  s  mezipřistáním  v Ománu a do Bangkoku doletěli po poledni po 12h letu, na moderní obrovské letiště. Dav cestujících nás vytlačil přes pasovou  kontrolu k východu, kde už na  nás čekala průvodkyně a  Thajský delegát, aby nás převezli do hotelu k ubytování.

Bangkok je hlavním městem Thajska a jeho nejdůležitějším přístavem. Snoubí se tu historie se současností. Vysoké budovy ze skla a oceli se střídají s chrámy a zelenými plochami. Bangkok je často nazýván Benátky východu, ale také nejhlučnějším městem světa. Bohužel má i velmi znečištěné ovzduší. Přesto je návštěva města Bangkok ojedinělým zážitkem. Je tu více jak 300 chrámů a klášterů

 Na odpolední vycházce jsme nakoukli do několika obchůdků a zakoupili balenou vodu, která tu byla dost potřebná i na čištění zubů. Thajci posedávali na obrubnících chodníků a zřejmě se teprve probouzeli k činnosti, rušno tam bývá až s večerem.

První večer jsme měli na uvítanou večerní program. Autobus nás odvezl přes celé město do restaurace na folklorní vystoupení místních tanečníků. Hned u vchodu nás donutili vzdát se pohodlí našich bot, které jsme museli nechat u vchodu, spolu s desítkami dalších návštěvníků. Při pohledu na hromadu bot jsme nevěřili, že ještě někdy dostaneme zpět právě ty své, ale dostali jsme je v pořádku.

Při vstupu do sálu a pohledu na stoly asi dvacet centimetrů vysoké, vypadalo, že budeme sedět v  kleče na patách. Ale panika byla zbytečná, pod stoly byla jáma, takže jsme do ní mohli spustit nohy a sedět tradičně evropsky a na polštářích, jen bez opěradla, které ale nijak nechybělo. Zato obsluha k nám musela vždy zakleknout i tácem jídla, což působilo velmi exoticky.

Večeře, která se podávala během představení měla šest chodů, byla tradiční, hodně pálivá s čili kořením, podávala se polévka s krevetkami, maso smažené v těstíčku, pálivé maso (asi opečené na pánvi), nudle (také velmi pálivé), směs zeleniny s masem a jedna miska s obsahem naprosto záhadným, rýže a ovoce, (ananas, meloun, papája) .

Mezi stoly se proháněli démoni i se zeleným ocasatým Hanumanem. Bylo to docela zajímavé a dokonce i hezké přestavení, rozhodně to mělo specifickou asijskou atmosféru.

Jejich tanec  byl pro nás Evropany hodně odlišný, mládenci tančili převážně bojové tance o hrdinném princi Rámovi s družinou a opičím králi Hanumannovi. Dívky předvedly jejich originální tanec očí a Tanec dlouhých prstů, s hlavní hrdinkou princeznou Síty, který se učí  k dokonalosti už od tří let

Druhý den ráno nás čekala vydatná snídaně, mohli jsme si nabrat nač jsme měli chuť. V nerez nádobách s víky byly teplé pokrmy,  palačinky, párečky, slanina, nudle s masem, rýže samotná, míchaná se zeleninou, v ošatkách několik druhů pečiva, marmelády, míchaná vejce na přání, několik druhů kávy, čajů, džusů a zase kupa ovoce, které je tu hodně sladké a šťavnaté

Po snídani jsme nasedli do autobusu a odjeli za památkami velkoměsta. Cestou byly  vidět  z okna busu rozdíly ve výstavbě, mezi výstavními mrakodrapy se krčily malé domky. Neskutečný byl pohled na elektrické vedení to by naši revizáci utrpěli hromadný kolaps. Na stožár věší další a další kabely, a ty nepoužitelný tam nechávají dál, zrovna tak, jako s přebytečnými si nedělají žádné starosti,  zamotají a nechají viset.  Provoz na magistrále byl pružný s víceúrovňovými křižovatkami, kde  se dalo projet  bez obtíží. Ani ve městě není problém, jezdí se tu vlevo a dost se tu tolerují. Auta tu mají skoro všechna nová a nablýskaná, je tu vysoká vlhkost a tak jim dlouho nevydrží,  zrezatí a rozpadnou se. A protože je tu mnoho cizinců auta obnovují.

Každý thajský dům má malý zdobený domeček pro duchy, kteří sice bývají i dobří, ale přece jen je jistější mít je před domem v domečku, než aby se pletli a škodili uvnitř. Domečky jsou barevné a zdobené vyřezávanými ozdobami, zapalují se v nich svíčky a vonné tyčinky, nosí se do nich jídlo i jiné obětiny. Vždy než se začal stavět dům postaví nejprve tento malý domeček, který je mnohdy krásnější než dům k bydlení, pokoušela jsem se ho vyfotit, ale téměř všechny mám mázlé, asi duchové nechtěli, abych je rušila.

Autobus nás zavezl do Čínské čtvrti, kde je nově postavený chrám zlatého Budhy, Wat Traimit. Sochy Budhů jsou po celém Thajsku veliké až obrovské, proto musí být nejdříve postaveny sochy a až nad nimi později je dostavěn chrám. Tato zlatá  socha váží pět a půl tuny, vše je ryzí zlato, také se zdejší Budha leskne mnohem více než jiní, kteří bývají obvykle bronzoví. A těchto  pět a půl tuny zlata ani není nijak zvláštně hlídaných. Pro budhisty je socha Budhy posvátná, takže z jejich strany žádné nebezpečí nehrozí  a ostatní návštěvníci také nejsou nebezpeční, protože zlato nikdo neodrýpne a socha je tak těžká, že pro její uloupení by byl potřebný jeřáb, který se ale k soše nedostane přes chrámové budovy. Tato zlatá socha má i svou zajímavost, dlouho nikdo netušil, že je ze zlata, protože vypadala jako vyzděná z cihel, ale když se rozšiřoval přístav a jeřábem se snažili sochu přemístit, jeřáb tíhu neunesl, socha spadla a odloupl se kousek štuku, pod kterým zazářilo zlato. Zřejmě v době nájezdů barmských hord byla takto socha zamaskována a ochráněna před roztavením. Barmští budhisté totiž uctívali Budhu v mírně odlišných polohách a všechny „špatné" sochy bez milosti ničili.

Opět jsme nasedli do busu a jeli navštívit královský palác a Chrámový královský  komplex  What Pho, Chrám ležícího Budhy. Je to nejstarší chrámový komplex v Bangkoku. V relativně nenápadné budově je neuvěřitelně veliká pozlacená socha Budhy v odpočívající poloze, s délkou 46 metrů a výškou 15 metrů. Socha je tak obrovská, že je problém si ji pořádně prohlédnout (natož ji vyfotit), protože od ní není dostatečný odstup, takže první pocit po vstoupení do budovy je, stojíme u zlaté stěny. Deset minut trvá, než se socha obejde nepříliš pomalou chůzí. Obvyklou zastávkou je místo u chodidel, odkud je teoreticky možné dohlédnout od jednoho konce sochy k druhému, fotky se ale stejně moc nepovedou, hlava se totiž ztrácí v dálce v přítmí chrámu. Černá plochá chodidla jsou vykládána perletí se 108 výjevy kladných Budhových vlastností.

V prostorách chrámového komplexu zaujme dvůr lemovaný desítkami stejných Budhů v životní velikosti, a pozlacená socha - dvoumetrový symbol plodnosti a boha Višny. Kdo jej pohladí, bude mít nejméně dvojčata. Před touto sochou je pořád plno, ani ne tak turistů jako spíše mladých modlících se Thajek. Jsou tu také jen bronzové sochy, které čekajíc pozlacení a to se děje tak, že většina budhistických návštěvníků chrámu si koupí ve stánku před vstupem trojici posvátných pomůcek - lotosový květ, vonné tyčinky a zlatý plátek. Zlatý plátek se nalepí na sochu Budhy nebo jiného světce, tyčinky se zapálí a květy položí před sochu jako výzdoba a obětní dar. Lotosový květ je posvátný, protože rostl ve šlépějích čerstvě narozeného Budhy, který hned první den svého života (v poslední reinkarnaci před dosažením nirvány) začal chodit. Nejčastěji je vidět lotosy ve formě velkých poupat, ale občas jsou i rozkvetlé. Jinak rostou běžně v zavodněných příkopech podél cest, ve vodě se podobají naším leknínům.

Nejposvátnějším místem kláštera je prostranství s několika obrovskými chedí, věžemi v klasickém thajském stylu, v nichž jsou uloženy ostatky panovníků rodu Rámovců dynastie Chakrí společně s relikviemi Budhy. Zde musí každého turistu po několika minutách začít bolet za krkem, protože majestátná krása mohutných věží nutí všechny hledět neustále vzhůru.

V komplexu se nachází ještě chrám smaragdového Budhy, měří 75 cm a je z jednoho kusu smaragdu, Tato soška je Thajci považována za největší vzácnost země a Thajci věří, že dokud je na svém místě, nehrozí zemi žádné nebezpečí. Sošku několikrát ročně převléká sám král do úboru podle aktuálního ročního období, my jsme zde byli vlastně v období thajské zimy, takže soška měla na sobě zlatý kabátek. Budhistický rok má tři období, zimu, ta je přijatelná pro cestování, léto a období dešťů.  Ovšem my jsme se příliš zimně necítili, protože v komplexu královského paláce nesmí být odhalena ramena ani kolena, obuv by měla být plná nebo alespoň s plnou patou, takže jsme byli ve zdejším vedru kompletně propoceni.

Oběd jsme měli zajištěný na lodi zakotvené na břehu řeky jako plovoucí restaurace. Oběd zde byl jeden z nejlepších v celém Thajsku.  Po výborném obědě jsme odjeli do přístavu, nasedli na dřevěnou loď s motorovým pohonem a vydali se plavbu po řece Chao Phraya.

 Břehy veletoku jsou hustě osídleny domorodci žijícími v domech z týkového dřeva, které dokonale odolává vlhkosti a je tedy vhodné nejen pro nadzemní části domů, ale i pro kůly, na kterých se větší část stavení vysunuje nad hladinu řeky. Podlahy v domech nejsou pevně propojeny s konstrukcí domu, takže výška místnosti závisí na stavu vody v řece a zaplavení místnosti nemůže nastat, protože podlaha stoupá s hladinou případné povodně. V řece nebo těsně nad ní je uloženo vodovodní potrubí s „pitnou" vodou (pro nás Evropany vysoce toxickou a evidentně průjmotvornou), jen o něco výše se těsně k hladině prohýbají dráty elektrického vedení, které se ani nesnaží předstírat nějakou smysluplnou izolaci.

Na řece se odehrává celý společenský život, od setkávání s přáteli (některé párty byly opravdu dost hlučné) přes stravování v plovoucích restauracích. Uprostřed plavby a uprostřed řeky jsme zastavili a j žena  lodivoda nám rozdala balíky toustového chleba a už se po bocích lodi začaly objevovat ryby, něco mezi kaprem a sumcem, netrpělivě čekající na pravidelné krmení. Nejhladovější exempláře trhali kousky chleba přímo z ruky, ostatní ryby slušně čekaly na hozené kousky.V této špinavé řece se jim dařilo, prý to byli Panganiusi.

Z kanálů jsme vypluli na otevřenou hladinu Chao Phrayi, která je zde široká,dokonce zde byly vlny podobné mořským, a už jsme uháněli k Chámu ranního úsvitu (nebo ranních červánků?) Wat Arun na protilehlém břehu řeky.

Chrám začal stavět v první polovině 19. století Rama II., dokončil jej ovšem až jeho syn Rama III. Věže dosahují výšky 20-ti patrové budovy a celý chrám je vyzdoben miliony porcelánových talířků, střípků a úlomků, takže vypadá celý jakoby porcelánový. Po obvodu chrámu a věží lze procházet po úzkých chodnících a strmých schodištích a obdivovat tak třeba sochy démonů, kterak s rukama vykloubenýma dozadu podepírají věž. Pod vrcholem věže hledí na každou stranu hlava slona se třemi choboty pro štěstí.. Na chrám vedlo strmé schodiště asi do ¾ výše chrámu. Bylo vedro a nikomu se nahoru nechtělo, kde kdo z naší party se bál závratí.  Dala jsem se do stoupání sama, chtěla jsem si zájezd užít a ostatní se nakonec taky přidali, nahoru to šlo, čím jsme stoupali výš na vrchol chrámu tak se věž  zužoval a zvyšovaly a zužovaly se schody (asi 10 cm nášlapný a 40 cm na výšku). Nahoře jsme byli odměněni překrásným výhledem na řeku, královský komplex, mrakodrapy. Sejít dolů byl zpočátku pro některé na úzkých schodech problém.  Já si to ale bezvadně užila.

Zašli jsme do tohoto chrámu, zde nás zaujal na zemi sedící mnich, který právě uděloval požehnání posílené uvázáním pleteného náramku na zápěstí.  Musel být opatrný při vázání náramku ženám, protože těch nesmí vůbec dotknout, proto měl vedle sebe pomocníka na vázání, ale požehnání mi dal a náramek nosím stále, dokud se nerozpadne pro štěstí požehnaný mnichem.

Večer po návratu z okružní jízdy ač jsme byli unaveni, jsme si ještě prošli noční ulice velkoměsta.

Brzy ráno nás autobus odvezl na letiště a  po hodinovém letu jsme přistáli na malém ostrově Ko Samui.