O Šumavě píšu často a tak není snadné vymyslet nějaký nový, dosud nepoužitý úvod. Zeptala jsem se tedy svých kolegů a přátel, co je jako první napadne, když se řekne Šumava a dočkala se zajímavých odpovědí:
chleba, převaděči, rašeliniště (slatě), Karel Klostermann, nějaké to jezero, smrkové monokultury, pramen Vltavy a topící se Jiřina Švorcová v závěru Kachyňova filmu Král Šumavy.
Docela mě překvapilo, že při tomto „prvním nástřelu“ nikdo neuvedl mediálně neustále přetřásaného kůrovce a naopak, jak se ukázalo při další diskuzi, i mladá generace zná příběh Josefa Hasila.
Co znamená Šumava pro mě? Krom všeho již zmíněného jsou to také zaniklé vesnice a příběhy lidí, kteří zde po staletí žili. Vydejme se, alespoň na chvíli, proti proudu času.
Výchozím místem nám bude nevelké parkoviště Šerlův dvůr, 4 km severně od obce Prášily ve směru na Hartmanice. V těchto místech bývalo několik stavení a na říčce Křemelné pila a mlýn, ale osada zanikla při vytvoření vojenského újezdu Dobrá Voda.
Začíná zde žlutá turistická značka, která nás brzy přivádí k zurčícímu toku Křemelné. Ve vůni ranního lesa a rozkvetlých luk v jedné chvilce zavane lehký náznak jiného, nepříliš výrazného pachu. Zastavíme, rozhlédneme se, a ano, všimli jsme si správně, v trávě na obou stranách cesty je vyšlapaná pěšinka. Bobři zde putují mezi řekou a přilehlým lužním lesem. Do I. zóny NP pochopitelně nevstupujeme, ale i při pohledu z cesty je jasné, že bažinatý les musí být pro tyto živočichy rájem. Na břehu pak vidíme výsledky jejich činnosti, okousané a popadané stromy (viz přiložené fotografie).
Procházíme místy, kde v 18. století vznikla poměrně velká osada Frauenthal, zdejší brusírny a leštírny zrcadel byly známé po celé Evropě. Kromě sklářských provozů zde stávala hájenka, kovárna, pila, bednárna, panský dům a hospoda, později elektrárnička. Po dobách prosperity však přichází zlom. Konkurence ze severních Čech a moderní sklárna v Chodově u Karlových Varů ukončuje ve 30. letech 20. století zdejší provoz, majitelé sklárny Blochovi jsou židovského původu a tak se stěhují do Anglie, následuje poválečné vysídlení. K plánovanému zatopení údolí stavbou přehrady sice nedojde, ale je zde zřízena vojenská střelnice. Co nezničil čas a vandalové, dokončilo dělostřelectvo. Jediným pozůstatkem bývalého osídlení je mostní pilíř na břehu Křemelné.
V místě, kde se řeka stáčí k jihovýchodu, opustíme žlutou značku a pokračujeme neznačenou Žákovou cestou stále po proudu Křemelné. Mineme bunkr, z něhož velitelé naší armády řídili střelby v dobách, kdy imperialista číhal za hranicemi a kocháme se pohledy na meandrující řeku. U traumatologického bodu A28 se cesta od řeky odklání, už jen křížek připomíná, že na louce před námi stávala na samotě Filzhausel dvě stavení.
Nás čeká stoupání přes zalesněný kopec, abychom se zhruba po 2,5 km napojili na modrou turistickou značku, ta nás přivede na samotu s příznačným názvem Pustina (Einöde).
Osada se zhruba desítkou stavení a stovkou obyvatel po II. světové válce, jak je v kraji zvykem, zanikla.
Nejvýraznější stavbou byla knížecí hájenka, patřící bankéři Františku Haškovi. Na zdejší poměry stavba neobvyklá, s průčelím podepřeným kamennými sloupy.
I ta zarůstala kopřivami, až ji v roce 1964 dostal do užívání lékař Zdeněk Kostrouch s manželkou. Putovat za pacienty po šumavských samotách jistě nebylo snadné, a tak pan doktor používal koně a jeho typickým oděvem byly rajtky a jezdecké holínky. Proto se mu přezdívalo „doktor na koni“. První manželství se mu rozpadlo, ani druhé nebylo harmonické, nakonec zůstal opuštěný, onemocněl a v roce 1993 zemřel. Je pohřben na hřbitově v Kašperských Horách. Místní obyvatelé na něj vzpomínají různě, někteří jako na podivína, jiní na zachránce, snílka, idealistu, hluboce lidského člověka.
Potomci zmíněné bankovní rodiny, žijící v Americe, do oprav zpustlé hájenky na Pustině neinvestovali, takže je jen otázka času, než se objekt zřítí.
Modře značená Vintířova stezka vede do Dobré Vody, kde můžete v kostele sv. Vintíře vidět skleněný oltář od výtvarnice Vladimíry Tesařové či navštívit Muzeum Dr. Šimona Adlera, které je věnováno památce 110 zaniklých židovských komunit na Šumavě.
My pokračujeme po zelené na Rovinu s odbočkou na Březník a Vintířovu skálu. (více informací k tomuto místu naleznete ve starším článku zde: Dobrá Voda u Hartmanic)
Chata Rovina opravdu stojí na krátké rovince, která následuje po dlouhém stoupání od Hartmanic. I v minulosti zde formané s povozy nalezli občerstvení a odpočinek. Po vytvoření vojenského prostoru hospodářské usedlosti chátraly a zanikly. S výjimkou jediné - seníku, který vojáci z nedaleké posádky používali na přespání. I dnes místní obyvatelé pro obnovenou chatu Rovina používají názvu „hotel Seno“.
Po návštěvě zdejší restaurace máme dojem, že naším jediným dalším pohybem bude přesun od stolu do lehátek na trávníku za chatou. A je pravda, že nemusíme spěchat, do výchozího bodu našeho putování, na parkoviště Šerlův dvůr to máme po žluté značce hodinku pohodlné chůze (3,5 km).
Výlet byl opravdu pestrý, krásná příroda, zajímavá historie, skvělá restaurace, co víc si může poutník přát?
IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz