Když jsem byl ještě mladý, snil jsem o tom, že až zestárnu, koupím si houpací křesílko. Budu se na něm houpat a pozorovat své okolí. No a vzpomínat…

Jenže to nějak rychle uteklo.

Ve svých sedmdesáti letech jsem si proto koupil místo křesílka hamaku. Je to taková ta houpací síť pro turisty. Stačí vám dva stromy, na které hamaku zavěsíte, a jste král. Nic vás netlačí, protože jste vlastně ve vzduchu. No a houpe se to taky. Máte tak za pár stokorun hotel uprostřed přírody. A pokaždé jiný. Protože zdraví dosud slouží, je mi líto trávit svůj čas v křesílku. Vyrazím do přírody, zastavím se, kde se mi líbí, a když se mi chce spát, zavěsím svůj malý hotel jménem HAMAKA. Kochám se přírodou, zvěří, která se přišla podívat na toho dědka, co jim přišel do revíru. Jako by ztratili svou plachost. Okukujeme se navzájem.

Jezdím tak se svým skládacím hotelem už víc jak deset let. Cestuji, a stále něco poznávám. Sice jsem už toho zažil hodně, ale stále je co obdivovat. Příroda se nikdy neokouká. Mám ji rád, a ona má ráda mě. Představuje se mi ve všech svých barvách, naparuje se jako pyšný páv. Je co obdivovat.

A tak si říkám, když potkávám své vrstevníky, kteří s bídou dojdou na toaletu, že jsem vyvolený. Osud si mě vyvolil, dal mi dost sil a zdraví, abych mohl obdivovat ten náš svět minimálně do sta. A já ten osud nezklamu. Dokud mi to chodí, budu chodit, obdivovat západy a východy slunce, úplňky, rozkvetlé louky, vodu v řekách, potocích, přehradách i vodopádech, lesy plné hub, malin, ostružin a borůvek. Musím se tou krásou kochat, dokud tu jsem, protože pak už bude pozdě.

A tak se nechávám objímat a hřát sluncem, chladím si nohy v potoce a ochutnávám plody lesa. Nikdy totiž nevím, kdy to bude naposledy.

O hamace jsem se poprvé dozvěděl z internetu. Myslel jsem si, že to bude jako stará houpací síť, co jsem ji měl na zahradě. Záda z ní bolela a dalo to práce, než se do ní člověk vyškrábal. Reklama ale slibovala klidný a bezstarostný spánek. A tak jsem se nechal nalákat. Zjistil jsem, že jde vcelku o pohodlné spaní, navíc mě neruší hmyz. A můžu se přiblížit každé kráse, nemusím za ní cestovat. Nemusím vybírat hotel, penzion nebo chatu, já si svůj dům nesu na zádech.

Večer si udělám oheň, ohřeju zásoby, a když se mi místo okouká, sbalím a přestěhuji se o kus dál. Domů se vracím a chvilku mi to trvá, než zase usnu v posteli, v jednom panelákovém bytě uprostřed sídliště.

Jakmile mě město omrzí, odpočinu si a přijde na mě opět toulavá, sbalím svůj batoh, a jsem zase pryč. Tak mě to totiž baví. Tak jsem svým vlastním pánem. A houpací křesílko? Možná na něj taky dojde, jednou. Třeba si ho koupím na své sté narozeniny? A možná ještě chvíli počkám a koupím si ho o malinko později. Teď mám své záliby a koníčky a houpat se v křesle mi připadá moc pasivní.

Takže…zatím ne, zatím nejsem ještě tak starý. Balím, vyrážím. Mějte se tu krásně, já musím zase o kus dál. Na mě opět sedla toulavá…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10