Šla jsem na vytržení zubu, osmičky. Už delší dobu mě trápila, a tak se paní zubařka rozhodla, že ji vytrhne. Dásně mám dost malé, zub tam byl navíc, a ještě k tomu zlobil. Tak proč se ho nezbavit? Měla jsem malinko strach. Všichni kolem se mi ale smáli, že to nic není. Je to přece jen zub? „Umrtvím vám to, nic neucítíte,“ řekla paní zubařka. „Ale co pak?“ Uklidnila mě tím, že pak dostanu léky, kdyby mě to přeci jenom bolelo.

„Radši ale moc nesportuj, odpočiň si, ať nejsi oslabená,“ radila mi mamka. Já už ale byla uklidněná okolím, že to nic není, a tak jsem se přestávala bát.

Zákrok skutečně moc nebolel. Nejhorší byla ta injekce, a pak jsem už nic necítila. Z ordinace jsem odcházela ještě s napůl umrtvenou pusou a jediné, co mi vadilo, byly sliny, které se snažily opustit má ústa. Tak jsem uslintaná dorazila domů. Protože jsem ten den už nic neměla na práci a druhý den jsem brzy vstávala, šla jsem si hned lehnout.

Usnula jsem takřka okamžitě. Můj spánek ale dlouho netrval. Uprostřed noci mě probudila bolest v ústech a zimnice. Třásla jsem se zimou, i když topení bylo zapnuto a já byla pod teplou peřinou. Ústa jsem měla v místě zákroku tak bolavá, jako bych snad kousala sklo. Vzala jsem si lék od bolesti, naplnila termofor horkou vodou a vložila pod peřinu a snažila se opět usnout. Lék od bolesti moc nezabral, navíc jsem si k ránu naměřila horečku. Jak to vydržím v práci? Když jsem se pak napila sklenice vody, projela mi bolest celou hlavou a já na chvilku poklesla v kolenou. Nadopovala jsem se prášky, abych mohla do práce, a s obavou opustila domov bez snídaně. Jíst jsem si netroufla.

Nevím, jak jsem vydržela celou směnu. Jediné, co vím, je to, že jsem v nestřeženou chvilku kdy mé kolegyně odešly na oběd, kterého jsem se ten den vzdala, na chvilku usnula na pracovním stole. Když jsem se probudila, kolegyně právě vcházely do kanceláře, zase mnou lomcovala zima.

„Vypadáš zle,“ poznamenala jedna kolegyně.

„To bude asi tím, že nejí,“ řekla druhá.

„Víte přece, že mi trhali zub. Bolí mě to,“ odpověděla jsem.

„Ještě tě to bolí?“ ptala se pak mamka. Ano, bolelo, čím dál víc. Bylo mi zle od žaludku, bolela mě hlava a večer jsem si naměřila ještě vyšší horečku. V noci jsem dokonce i zvracela. Začala jsem si říkat, jestli to není jinou nemocí. Když jsem se pak ale podívala na místo, odkud lékařka zub vytrhla, viděla jsem v zrcátku obrovský nateklý hrb naplněný hnisem. Přemýšlela jsem, jak se ho zbavím. Nemohla jsem se ale místa ani dotknout. Další den jsem místo do práce šla s obavou k lékařce.

„Máte tam zánět, pořádný,“ poznamenala má zubařka. Místo mi vyčistila a vůbec to nebylo bezbolestné, a nasadila mi antibiotika. Dostala jsem nemocenskou. „Na pouhý zub?“ ptala se mě poté vedoucí po telefonu, jako bych své problémy jen předstírala. V té chvíli, přísahám, jsem jí své bolesti přála alespoň na malý okamžik. Každý den jsem pak musela docházet na bolestivé čištění. Zmučená jsem se vracela a uléhala rovnou do postele. Den šel po dni, čištění střídalo čištění a já se cítila stále hůř. Problém v ústech malinko odezníval, místo toho mě ale bolely svaly a měla jsem stále horečku. Jednoho dne jsem z postele nevstala. Hlava se mi motala, bylo mi špatně od žaludku, a tak jsem zavolala na zubní.

„Myslím, že zánět od zubu jsme už vyléčili. Ještě jednou bych vám to sice pročistila, ale myslím, že se to už samo doléčí. Doberte antibiotika a zkuste hledat problém jinde. Nemáte covid nebo třeba chřipku?“ zeptala se mě zubařka. Covid to nebyl. Test byl negativní. Onemocněla jsem chřipkou, a tak jsem pokračovala v nemocenské. Na té mě navštívila má kolegyně z práce.                             

„Už nám tam chybíš. I mně je dnes nějak divně,“ loučila se pak.

Druhý den mi pak volala, že jí bylo stále špatně a že má pozitivní test na covid.

„Měla by sis taky na test zajít,“ poradila mi. „Proč? Před pár dny jsem ho měla negativní,“ zajímalo mě. Říkala jsem si, že mít novou infekci, vyléčím ji spolu s chřipkou. Nakonec mě ale můj lékař po týdnu chtěl pustit zpět do práce.

„Já se ale stále cítím zle,“ tvrdila jsem. To bylo i na lékaře moc, a tak mi přece jenom udělal test. Druhý den mě čekalo překvapení. Byla jsem pozitivní. K běžným chřipkovým příznakům přibylo ještě zvracení, kašel a ztráta čichu. Nemocenskou jsem si tentokrát prodloužila o další dva týdny. Jen díky tomu, že jsem nemohla přijímat návštěvy, jsem se možná vyhnula ještě angíně, kterou v těch dnech přinesla do kanceláře další z mých kolegyň. I tak toho bylo na jednoho dost.

A tak se běžné vytržení jednoho jediného zubu protáhlo na měsíc nemocenské. A pak se řekne, že je to jen zub!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10