Tradiční vesnice Mari Mari

V rámci cestování je zajímavé poznávat místa, která připomínají starobylý způsob života. Různá časová období v minulosti přináší určitou vyspělost generací a tím jejich způsob bydlení, kulturu, zvyky a mýty. Specifickou oblastí jsou různé etnické kmeny, které ještě na počátku 20. století žily tradičním způsobem života a udržovaly neobvyklé praktiky. Vydali jsme se do míst, kde zachovávají vzpomínku na tyto etnické kmeny a vytvořili simulaci tradičního způsobu života. Jde o kulturní vesnici Mari Mari, která se nachází asi 12 kilometrů severně od města Kota Kinabalu ve státě Sabah, který je součástí Bornea.

Právě zde se můžete pomyslně přesunout v čase a zažít na vlastní kůži, jak se žilo u neobvyklých kmenů. Můžete zde vidět obydlí pěti vzájemně odlišných etnik, jejich vybavení včetně kuchyně a společných prostor, jejich oblečení i předvádění dovedností. Příležitostně můžete ochutnat různé nápoje a pokrmy, které kdysi připravovali v primitivních podmínkách. Využívají k tomu nejen původní ingredience, ale i způsob přípravy a vybavení. U každého kmene jsou též velmi podrobně a poutavě popsány specifika tradic, zvyků, společenských her a abnormálních rituálů.

S jedním z průvodců se nám podařilo udělat rozhovor:

Ojedinělou tradiční vesnici otevřeli návštěvníkům v prosinci roku 2008, takže už ji provozují jedenáct let. Za tu dobu ji navštěvují turisté z celého světa, zejména Asiaté, přičemž dominantní část pochází z Číny, přibližně okolo 40 %. Další četné zastoupení má Jižní Korea, Japonsko a samozřejmě místní z Malajsie. Zbytek už tvoří mix včetně Evropanů.

Zajímavostí je též vyprávění různých tradic, na kterých si kmeny zakládaly po dlouhé generace a staly se významně reprezentativní pro jejich komunitu. Mnohé tradice však nebyly tak pozitivní, jak zmíníme později. Sociologická výchova měla své striktní rodinné uspořádání. Pokud měli děti, tak dívky musely spát na pomyslné palandě nad rodiči jako v nejbezpečnějším místě v chýši, ale chlapci již od dětství museli spát na podlaze uprostřed společenské místnosti, neboť se museli postarat o ochranu. Již v takto malém věku byli vychováváni k mužství a odvaze.

Všechna obydlí a jejich vybavení v tradičním stylu reprezentují etnika, která byla součástí zvyků lovců hlav. Nešlo jen o kořist nepřítele ve válkách kmenů nebo náhlého útočníka, ale bylo přímo jejich povinností to dělat jako účelovou aktivitu. Jedním z motivů bylo dokázání své dospělosti nebo důkaz, že je muž hoden si vzít určitou ženu. Reálnou tradicí bylo, že otec nevěsty požadoval po nastávajícím ženichovi, aby mu přinesl hlavu jiného muže z odlišného kmene jako podmínku pro schválení sňatku a také aby tím projevil schopnost ochraňovat svoji ženu. Teprve po přinesení účelové kořisti byl svatební obřad naplánován. Za tímto účelem se v noci vydávali do vzdálených vesnic, kde žily jiné kmeny, vnikli do obydlí a doslova někomu uřízli hlavu zaživa. Logicky platilo, že každý muž měl vyšší postavení ve společenské vrstvě, čím více hlav měl doma jako kořist. Možná si řeknete, že tyto praktiky jsou již dávno staré, ale i k našemu překvapení bylo potvrzeno, že takto kmeny žily běžně ještě ve dvacátých letech dvacátého století.

V dalších dekádách již tyto násilné tradice mírně slábly, k čemuž přispěla i druhá světová válka po obsazení území Japonci. Jakmile válka skončila a koordinace Britů pomáhala vytvářet nezávislý stát, tak byl vyvinut tlak na ukončení těchto brutálních tradic. Tím se začal měnit i styl života domorodých kmenů. Většina z nich se pomalu vzdělávala, začala pracovat a postupně se začlenila do běžného života. Malá menšina kupodivu nazývaná „žland gipsy“ nechtěla pracovat, natož se vzdělávat a dodnes žebračí i kočuje v nevyspělých končinách Bornea. Všem, kteří milují cestování a netradiční zážitky tuto destinaci lze jen vřele doporučit.

Lotusolog - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete