Poznejte tajemství přírody díky Prima ZOOM:

29. 11. 20.00 V říši mravenců

Náhled do života mravenců, kde každý jedinec má své místo. Mravenci budují rozsáhlé kolonie, farmaří, dolují a svou organizací v mnohém připomínají lidskou společnost. Přírodopisný dokument nás seznámí s běžným životem v mravenčí kolonii. Budeme žasnout nad její dokonalou organizovaností – jako by byla předobrazem ideální lidské společnosti. Mravenci za každých okolností s plným nasazením a nesmírně obětavě spolupracují ve prospěch kolektivu. Mají totiž za sebou 120 milionů let evoluce a v mozečku 100 miliard nervových spojů. Všechny mravenčí druhy ovšem nejsou stejné. Jsou mezi nimi i takoví, kteří znají jen zahálku, bezpracný zisk nebo dobyvačnou válku, a ti se snaží ty pracovité mravence zotročit a profitovat z jejich práce. A tak v tomto smyslu může film vybídnout lidstvo k vážné sebereflexi.

Všechny živé bytosti mají omezenou existenci, některé žijí celá staletí, jiné několik dní. Všechny ale nakonec zahynou. Existují ale živočichové, kteří vzdorují času a odvracejí smrt. Mají superschopnosti, jimiž bojují s nemocemi a stárnutím. Dokážou omládnout nebo ožít. V hlubinách oceánů žijí medúzy, jejichž první formou je nepohyblivý polyp a druhou pohyblivá medúza. Jeden z druhů udržuje tento cyklus do nekonečna a je prakticky nesmrtelný. Změnám se přizpůsobily želvušky. Jsou nezničitelné – odolají vysokému tlaku, vysokým teplotám, agresivním molekulám i vesmírnému vakuu. Ve volné přírodě osídlily neobyvatelná prostředí od dna oceánů až po nejvyšší vrcholy.

Původní vodní organismus se při dehydrataci zkroutí do beztvaré hmoty a ve vodě znovu ožívá. Želvušky jsou také schopny opravit své DNA a bílkoviny. Ploštěnky mají schopnost regenerace těla, při useknutí jeho části kmenové buňky znovu vytvářejí tkáně a orgány. Klony z částí těl dokonce sdílejí paměť původního jedince. Stárnutí neplatí pro humra. Je navždy mladý, neomezuje ho věk, ale jeho velikost. Nejstarší pozorovaný humr se dožil 130 let. U člověka má vliv na stárnutí z 30 % genetika a ze 70 % prostředí. Hvězdou vědeckého výzkumu jsou hlístice háďátka obecná, které přežily i havárii raketoplánu Columbie v roce 2003. Běžně se dožívají 17 dní, ale při deaktivaci jednoho z genů, délka jejich života se zdvojnásobila. Ploštěnky infikované zlatým stafylokokem používají kmenové buňky k likvidaci všech lidských patogenů. Faktorem, který předpovídá délku života druhu, je hmotnost. 

Čím těžší je zvíře, tím déle žije. To však popírají hlodavci rypoši lysí, kteří mají železné zdraví a odolnost vůči stáří a nemocem. Jsou extrémně dlouhověcí (35 let) a nevyvíjí se u nich rakovina, neurodegenerativní, kardiovaskulární a metabolické nemoci, netrpí Alzheimerem, ani Parkinsonem. Pitva dosud nezjistila, na co umírá. Rypoš lysý je z 93 % shodný s člověkem, jeden z našich blízkých příbuzných. Studium těchto živočichů by mohlo posunout lidské hranice. Evoluce však vybudovala člověka optimálně. Změna jednoho prvku fungování by mohla vést ke katastrofě. Příběh nesmrtelné medúzy je varováním. Rozšířila se do všech moří světa. Jsou na místě úvahy, co dělat s celou lidskou populací, která by neumírala. Člověk na naší planetě s omezenými zdroji naráží na hranice svého rozvoje.

Krokodýli a hroši jsou dva druhy predátorů, kteří spolu sdílí vody Afriky. Jejich životní prostředí se ale během období sucha zmenšuje a napětí narůstá. Pak dochází ke konfliktům. Oba druhy jsou skvěle přizpůsobeny k boji. Krokodýli mají 68 zubů a nejsilnější stisk čelistí na celé planetě. Hroši mají velmi ostré špičáky a velmi silnou kůži. Hroši mohou vážit až 2,5 tuny a běžet rychlostí až 40 km za hodinu. Krokodýla zase chrání jeho kůže, která je podle mnohých neprůstřelná. Krokodýl má navíc kůži pokrytou velmi citlivými senzory, takže zaznamená každou vlnku ve vodě. 

V dokumentu sledujeme, jak ubývá vody, a proto se tyto dva druhy dostávají do konfliktů. Boje jsou samozřejmě i mezi samotnými hrochy nebo krokodýly. Nikdo nemá slitování. Pro oba druhy jsou tím nejdůležitějším mláďata, která si chrání. U krokodýlů ale přežijí pouze 2 % narozených mláďat, ten zbytek je sežrán, často i samotnými krokodýly. Krokodýlí mláďata chrání jen jejich matka. U hrochů může dojít k tomu, že je mládě omylem zabito při obraně území. V tomto snímku se dozvíme více o složení těla obou druhů a o výhodách, které jim jejich tělo poskytuje.