Trpaslíci

Když jsem se přestěhovala na domeček, má dcera mě často navštěvovala i s rodinou, nebo alespoň s malým synem, mým vnoučkem Michálkem. Odmalička jsme mu říkali „trpaslíku“. Bylo, a stále je, to naše sluníčko. Posezení na zahrádce je přece lepší, než sedět v panelákovém bytě? Malý Michálek měl na zahrádce pískoviště i houpačku. Při nedávné návštěvě tržiště jsme s přítelem koupili také několik sádrových trpaslíků.

„Je to kýč,“ mrmlal přítel, když jsem ty sádrové mužíčky vybírala.

„To sice je, sama bych si je asi nekoupila, ale víš, že Míšovi říkáme trpaslíku. Bude mít kamarády. Představ si, jak ho potěší. Určitě se mu ti barevní mrňousové budou líbit,“ zářila jsem štěstím a obhajovala svůj nákup.

Trpaslíky jsme umístili kousek od plotu z tújí, na trávník, kde na ně bylo ze všech koutů vidět.

Malý Michálek měl necelé dva roky, když přijela dcera sama s malým na návštěvu. Bylo jaro, venku teplíčko, tak jsem prostřela na zahradě.

„Mami, co to tu máš?“ ptala se dcera, když se malý zabýval pískem v pískovišti. Tenkrát ještě moc nemluvil, a když se na něco chtěl zeptat, vydal ze sebe jen slovíčko: „To?“ Tato otázka znamenala v jeho dětské řeči: „Co to je?“

Já dceři odpověděla: „Trpaslíky, vidíš. Jsou pro Míšu, bude z nich mít radost.“

„Nebo se jich bude bát,“ kroutila dcera hlavou nad barevnými zrůdičkami.

Míšu po chvilce pískoviště omrzelo a vydal se na průzkum zahrady. Celý udivený se zastavil u plotu z tújí. Obcházel sádrové mužíčky, z nichž mu někteří sahali až po bradu. Pak se rozběhl ke mně a ukazoval směrem k trpaslíkům: „To?“

„To jsou trpaslíci, Michálku,“ řekla jsem a vzala dítě do náruče.

Míša se po chvilce vytrhl a běžel k soškám. Ukázal na jednoho: „To?“

„To je čepice, zlatíčko,“ řekla jsem.

„To?“ ukázal maličký na lucerničku v trpaslíkově ruce.

„To je lampička. Takové světýlko, Michálku,“ řekla jsem. Míša byl trpaslíky okouzlen. Dlouho chodil kolem nich a prohlížel si jejich buclaté tvářičky. Z dálky skutečně vypadal jako jeden z nich.

Pak jsem měla telefonát a dcera taky spustila svého syna na chvilku z očí.

„Kde je Míša?“ ptala jsem se, když jsem skončila telefonický hovor.

Rozhlédly jsme se po zahradě, ale nikde jsme v první chvíli dítě neviděly. Už jsme začínaly být nervózní, když jsem se podívala k sádrovým trpaslíkům. K našim čtyřem trpaslíčkům přibyl pátý.

Míša si v nestřeženém okamžiku doběhl do baráku pro zimní čepici. Měl u mě komodu, kde bylo jeho náhradní oblečení na celý rok, protože jsem malého často hlídala. Popadl čepici a narazil si ji na hlavu. V zásuvce v kuchyni našel baterku, kterou si vzal do ruky. Takto vystrojený se usadil k trpaslíkům. Docela ve své zimní modré čepičce mezi trpaslíky zapadl.

Moc lituji, že jsem si tenkrát nepořídila fotku, jak tam v trávě sedí, náš malý trpaslíček, v zimní čepici a s baterkou v ruce a trpělivě čeká, až si ho všimneme.

Opravdu nezapomenutelná vzpomínka…

čtenářka
ChytráŽena.cz
příběh vyšel také v tisku

Tento článek také můžete