Byl pátek, konec zimy a já se rozhodla po práci projít do parku. Sluníčko stydlivě vystrkovalo své paprsky a já si potřebovala vyčistit hlavu. Měla jsem toho za celý týden v práci dost. Doma mě nikdo nečekal. Prošla jsem park, nechala jsem myšlenky volně plynout a pozorovala jsem modrou oblohu. Nebude to dlouho trvat, a odložíme zimní bundy. Zase vytáhnu kolo ze sklepa a o víkendech budu jezdit, jako každý rok.
Nedaleko dětského koutku, v místě, kde už je klid od hrajících dětí, jsem se posadila na lavičku. Byla vyhřátá od sluníčka, i přesto, že ještě stále vévodila zima. Nastavila jsem tvář kostrbatému slunci a zavřela jsem oči. Seděla jsem tak jen pár minut, když mě něco zatahalo za rukáv. To něco bylo cizí děcko.
„Ahoj, já jsem Martin. A ty?“ Byl to malý kluk, mohl mít tak pět.
Nemám moc ráda děti. Ne, to bych lhala. V tu dobu jsem k nim neměla žádný vztah. Poté, co mi po vážném úrazu sdělili lékaři, že děti už nebudu moct mít, a můj přítel mě kvůli tomu opustil, jsem k dětem neměla žádný vztah. Moc jsem si přála miminko, jednou, až bude čas. S přítelem jsme byli spolu dva roky. Když mi před úrazem navrhoval, že se vezmeme a založíme rodinu, chtěla jsem ještě chvíli počkat. No a pak to už nešlo. Rozchod mě moc zasáhl, a tak jsem se dětem spíše vyhýbala. Teď tu stál, ušmudlaný cizí kluk, a chtěl si povídat.
„Já jsem Martina,“ odpověděla jsem, přestože jsem nechtěla. Chtěla jsem ho ignorovat, nevšímat si ho. Ale copak to jde? Děti mají výdrž. „Fakt? Jé, to je dobré,“ řekl a posadil se bez vyzvání na lavičku vedle mě.
Chvilku tak
seděl, klimbal nohama pod lavičkou, když mě napadlo, že ho asi bude někdo
hledat.„Kde máš
mámu?“ zeptala jsem se. Přece tu nemůže být sám?
„Já mámu nemám,“ řekl a podíval se na mě hlubokým pohledem. Chudáček. Vyložila jsem si jeho odpověď tak, že mu máma zemřela. Je to paradox! Někdo mít dítě nemůže, a druhý ho má a zemře.
„A kde máš tátu?“
„Tam.“ Kluk
ukázal na dětské hřiště. „Někde mě tam hledá.“
„Cože?“ Vytáhla jsem papírový kapesník. Jeden jsem podala klukovi. „Na, vysmrkej se, Martine.“
Kluk vzal kapesník a rozmazal si nudle po obličeji. Vzala jsem druhý kapesník, utřela ho a poručila mu, aby foukal. Takto vysmrkaného kluka jsem chytla za ruku a šla s ním k dětskému hřišti. „Musíme najít tvého tátu, určitě má strach.“
Malá dětská ručka hřála v mé dlani. Bylo to zvláštní, vést si to dítě. Určitě si okolí myslelo, že jsem jeho máma a Martin je můj syn. Mohla jsem mít podobného, kdybych nečekala. „Tam je můj táta! Tatííí!“ To už k nám běžel muž. Chtěla jsem dítě předat a jít pryč, ale Martin mě znovu překvapil.
„Tati, to je Martina a půjde s námi zítra na brusle,“ řekl. „Fakt?“ Mužská tvář se rozzářila. Byl sympatický. Trochu mi připomínal mého bývalého přítele. Tento byl štíhlejší, vyšší, a dokonce asi i hezčí než Marek.
Muž mi podal ruku. „Jsem Martin,“ řekl. Malý Martin se rozesmál.
„Martin, Martin a Martina,“ rozumoval a ukazoval prstem na nás tři. I velký Martin, jeho táta, se usmíval.
„Vážně s námi půjdete bruslit? Byl bych rád.“
Jako mladší
jsem velmi ráda bruslila. Bylo to už ale několik let, co jsem na bruslích
nestála, ani jsem brusle už neměla.
„To si
Martin vymyslel. Já nemám brusle.“
„To nebude problém. Má sestra brusle má, a jak se tak koukám, budete mít stejnou nohu. Půjčí vám je.“
Chvilku jsem
váhala. Co budu zítra dělat? Budu sedět u knihy, možná půjdu na procházku. Má nejlepší
kamarádka má rande a nebude mít na mě čas. Něco si uvařím, nebo si ohřeju jen
párek. Bude to víkend jako každý zimní víkend po rozchodu. Plný nudy,
přemýšlení, možná i pláče.
„Mám číslo 38,“ řekla jsem najednou. Martin vzal telefon a volal sestře.
„Má 38 a půl a půjčí vám je.“ Tak jsme si začali tykat. Když už budu mít na nohách brusle jeho sestry, přece si nebudeme vykat?
Hned druhý
den jsem bruslila ve vypůjčených bruslích, s vypůjčeným synem a dokonce i
ve vypůjčených rukavicích. Já totiž v tom šoku zapomněla na rukavice!
„Mám tu jedny náhradní, kdyby se Martin zmáčel,“ řekl velký Martin a vytáhl z kapsy barevné rukavice s obrázkem tučňáka.
„Ty jsou malé, dětské,“ řekla jsem a dívala se na maličké rukavice.
„Ty se roztáhnou,“ řekl malý Martínek, a hned mi jednu natahoval na ruku. Tučňák rostl, bachratěl, až mi natáhl celou rukavici na ruku. Po dlouhé době jsem opět bruslila, na rukách obří tučňáky a za ruku malého Martina. Bylo mi ten den krásně. Zdálo se, že bruslením setkání s Martínkem skončí.
Byli jsme Martin, Martin a Martina. Kdo by věřil, že naše náhodné setkání bude pokračovat? Ale ono pokračuje. Martin nebyl vdovec, jak jsem špatně vyhodnotila. Jeho žena si našla nového partnera, cizince, rozvedla se a malého syna nechala jeho otci. Martin synka vychovával od jeho dvou let sám jen s pomocí sestry. Později jsem ji poznala. Byla to milá holčina, o dva roky mladší než já.
S oběma Martiny se setkávám už dva roky. Co jsme? Neřešíme to. Martínek mi říká teto, Martin mě oslovuje jménem, občas „lásko“. Jsme spíše kamarádi. Vím, že Martin ženám už moc nevěří. Má strach opět věřit. Jediné, co mi řekl, je, že kdyby ženu měl, chtěl by další dítě, holčičku. Já dítě mít nemůžu. Malý Martínek mi ale přirostl k srdci. Je to bezproblémový, komunikativní malý kluk, dnes už školáček, který by si získal nejspíš každého. Z nějakého důvodu si ale našel mě. Chytil mě za ruku, oslovil mě, a jak to bylo dál, to už víte. Neřešíme, co z toho bude dál. Je nám tak krásně.
Já mám program na každý víkend, mám s kým slavit Vánoce a jezdit na dovolenou. Pokaždé se na ně nesmírně těším. Myslím, že i oni na mě. Život tak není nudný, dostal barvičky a zní dětským smíchem.