Čtrnáctiletý Michal najednou přišel o celou rodinu. Když se rodiče v neděli ráno vypravovali za babičkou, nechali ho doma kvůli ministrování. Pan farář Benda ho za to pozval na oběd. Maminka a táta se s ním klidně rozloučili. Bude o něj postaráno. Ale už se k němu nevrátili. Na silnici do nich najel kamión. Stalo se to teprve u vesnice, kde bydlela babička. Dověděla se to brzy po neštěstí, ranila ji mrtvice. Farář si uvědomil, že Michal zůstal naživu jen díky službě v kostele. Cítil se zodpovědný za jeho další výchovu. Na faře bylo dost místa, paní hospodyně vlídná. Splnilo se jí dávné přání mít dítě.

Michal se vzpamatoval ze šoku, našel nový domov. Byl vážnější než dřív, zřídka si hrál s dětmi. Odpolední hodiny trávil buď v kuchyni u paní hospodyně, nebo ve farářově knihovně.

Čas utíkal jako voda. Michal musel uvažovat o budoucím povolání. „Chtěl bych být knězem jako vy,“ řekl pěstounovi. Farář byl rád, ale přesto chlapce varoval, že to není jednoduchá věc. „Budeš se muset hodně učit. A staneš-li se knězem, nesmíš se oženit.“

„To já všechno vím,“ odpověděl chlapec pevně. „Jenže moje maminka mi jednou řekla, že by měla velkou radost, kdybych se stal knězem.“

Proti přání zemřelé matky se dalo málo namítat. Pan farář tedy napsal svému příteli, představenému kláštera, vylíčil mu Michalovy osudy a požádal ho, aby chlapce v klášteře ubytoval a přijal ho do kněžského semináře. Opat ochotně vyhověl.

A tak se mladík podruhé loučil s domovem a blízkými.

Rozsáhlá barokní stavba na zalesněném kopci nad městem se na první pohled romanticky založenému chlapci zalíbila. Přijala ho vlídně. Uvítal ho sám převor. Ubytovali ho společně s pěti jinými adepty. Každý měl své železné lůžko, noční stolek a skříňku. Uprostřed pokoje stál velký stůl s pěti židlemi. Přísná účelovost zařízení Michalovi nevadila.

Na přepych nebyl zvyklý.

Snad trochu postrádal soukromí, ale nedal to nijak najevo. Ostatně pozoroval na nových kamarádech, že odloučení od rodiny snášejí hůř než on. Byl dobrosrdečný. Spíš se snažil pomoci, než aby si stěžoval. Zaradoval se, když zjistil, že může ve svém volnu chodit do klášterní studovny s knihami a časopisy. Seděl tam, i když se ostatní proháněli na hřišti uprostřed areálu.

Jednou k němu přistoupil tamní knihovník a s úsměvem se ho ptal, co tak horlivě studuje. „Á, Marcuc Aurelius! Římský pohan!“ řekl. „Ale nebyl hloupý! Znal život!“ dodal a pohladil chlapce po hlavě. Michala už dlouho nikdo nepohladil. Bylo to nezvyklé, ale milé. Jeho velké hnědé oči překvapeně hleděly do tváře řeholníka. „Na tak studuj, studuj,“ poklepal mu mnich po rameni a šel do kartotéky. Nechal za sebou otevřené dveře. Michal se chtěl zas zabrat do čtení, ale nemohl se soustředit. Něco nebylo v pořádku. Ucítil na sobě upřený pohled klášterníka. Vzhlédl – a mnich stojící ve dveřích se otočil a odešel dozadu.

Znepokojený chlapec se chystal uložit knihu na místo a odejít, když tu vešli do studovny další dva mniši. Michal se uklidnil a zůstal.

Od té doby se ve studovně objevil ten přívětivý řeholník pokaždé, když tam Michal seděl. Promlouval k němu, na všelicos se ho vyptával, politoval ho, že už nemá rodiče. Řekl mu, že takový hoch potřebuje hodně lásky a že se mu jí z boží vůle také dostane. Od něj, bratra Prokopa, určitě. Vybíral mu teď sám četbu. Přinesl mu útlou knížečku, Shakespearovy sonety. Jímavě líčily světskou lásku. Podivně chlapce rozrušovaly. Zarazilo ho, že autor, muž, se vyznává z citu ke vznešenému jinochovi.

Přečetl knihu se zatajeným dechem. Byla to krása. Ale proč, vrtalo mu hlavou, dostal právě tuto knihu od řeholníka?

Druhý den nešel do knihovny. Kamarádi se divili, že s nimi vyrazil na volejbal. „Chtěl bych se to pořádně naučit,“ řekl jim. Vzali to jako samozřejmost. Však už bylo načase!

Michalovi to šlo, měl radost. Zkazil mu ji příchod bratra Prokopa. Postavil se za koš, do kterého Michalovo mužstvo vhazovalo, a vesele chlapce povzbuzoval.

Po skončeném zápasu požádal Michala, aby mu pomohl s novým uspořádáním kartotéky. „Naučím tě pracovat s počítačem,“ sliboval mu. Michal měl nejasný pocit strachu, ale bál se odmítnout.

První dny se zdálo, že se bratra Prokopa obával zbytečně. Usilovně  pracovali – Prokop s lístky, Michal s počítačem. Jak se práce chýlila ke konci, stával se mnich dotěrnějším. Přisedal k chlapci blízko, vyptával se, co říkám těm sonetům o lásce, tu a tam se ho jakoby bezděčně dotkl, nebo Michala pohladil. Tomu z toho jezdil mráz po těle. Odtahoval se, občas sebou trhl leknutím. Čas trávený s Prokopem se stal mukou.

Jednou to už hoch nemohl vydržet a vyškubl se mu. „Ale copak, snad by ses mě nebál?“ domlouval mu Prokop sladce. „Já se vás opravdu bojím!“ vyhrkl bezradný Michal. Slzy mu tekly po tvářích, celý se třásl. Najednou se vzchopil, vyskočil a chtěl utéci. Bratr Prokop ho bleskově uchopil za zápěstí a tak silně je stiskl, že chlapec ucítil prudkou bolest. „Nebuď hysterický, ano?“ sykl Prokop. „A doufám, že se nepůjdeš vyplakat někomu na rameno, to bych ti teda neradil.“

Mladík silně pobledl. Vypadalo to, že omdlí. Knihovník opět změnil chování. Něžně usadil hocha na židli, pak vyndal z pracovního stolu sklenku a láhev koňaku. Nalil. Michal odmítavě vrtěl hlavou. „Jen se napij,“ poručil Prokop. Vzal sklenku a nalil trochu koňaku chlapci mezi zuby. Michal se rozkašlal. Začal zvracet do kapesníku. Prokop ho popadl v podpaždí a vlekl ho přes chodbu na toaletu k záchodové míse. Nikdo je neviděl. „Umyj se a jdi si lehnout,“ rozmrzele poručil knihovník chlapci. Po Michalově odchodu si dělal starosti. Ještě že je sobota a páni bratři se baví ve společenské místnosti u televize! Že je ten kluk taková netykavka, to by si byl nepomyslel. 

Michal se dopotácel na svůj pokoj. Padl na železnou postel. Plakal a třásl se. Byl v šoku. Jeho spolužák Petr si přišel pro nějaké dobroty od maminky. Polekal se, když uviděl kamaráda v tak hrozném stavu. „Co je ti, Michale?“ vykřikl. Třásl s ním, ale nedokázal z něj vyrazit ani slovo. Posadil se bezradně na vedlejší postel a čekal, až Michal přestane brečet. Vycítil, že by klukovi jeho věku nebylo milé, kdyby ho v tomhle stavu viděl ještě někdo další. Trvalo to dost dlouho, než se spolužák uklidnil. Lékaře nechtěl. Není nemocný. „Tak ti někdo musel hodně ublížit,“ usoudil Petr. „Nemůžeš aspoň něco naznačit?“ Michal zoufale vrtěl hlavou.

„Víš co,“ povídá nakonec Petr, “řekni to zítra ráno u zpovědi. Převorovi můžeš povědět všechno. Nakonec – kdo jiný by ti mohl poradit, než on?“ Michal zvedl hlavu. To by asi bylo řešení!

„No vidíš, jsi pro, viď? Na – vem si kousek čokolády, to ti udělá dobře.“ Michal kupodivu sáhl po čokoládě a zakousl se do ní.

„Fajn,“ zasmál se šťastně Petr. „Určitě už je ti líp!“

Druhý den skutečně přiznal Michal ve zpovědnici představenému kláštera, že má z někoho velký strach. „Z koho?“ chtěl vědět opat. „Říkal, že je můj přítel. Povídal si se mnou. Vysvětloval mi věci z knih. Dokonce mi jednu knížku dal. Nevím, proč jsem ho musel ve všem poslouchat. Nedokázal jsem mu odporovat. Zapověděl mi o tom mluvit, ale vám, otče, snad u zpovědi smím…“ koktal chlapec. Převor napjatě poslouchal. Velmi rychle pochopil, o co tu jde, a lomcoval jím hněv. Co je to za člověka, že dokázal tak nehorázným způsobem narušit chlapcův duševní klid?

„Ničím ses neprovinil, synu,“ snažil se mluvit klidně. „Naopak, bylo tvou povinností mi to říci. Ten člověk nikdy nebyl tvůj přítel a do našeho společenství nepatří! Já sám jsem vinen, že jsem si nevšiml, koho to tu máme. Chci vědět jeho jméno!“

Michal váhal. „Chceš, synu, aby takhle jako tebe vyděsil některého z tvých kamarádů?“

„Ne!“ vykřikl Michal. „To ne! Je to knihovník… bratr Prokop…“

„Dobře, synu. Pomodli se teď k našemu Pánu za svůj klid a za své zdraví. Vyslyší tě.“

Dovedl studentíka před oltář, a když ten poklekl a sepjal ruce, kvapně odešel do své kanceláře a telefonem zavolal policii. Pak poslal pro knihovníka Prokopa.

Michal se vrátil na studentský pokoj. Chlapci se chystali ven. Vyzvali ho, aby šel s nimi. Michal sáhl do skříňky pro bundu. Sáhl do kapsy, zda má kapesník – a vytáhl masivní zlatý křížek na řetízku. „Kluci, tohle mi nepatří! Jak se to tu vzalo?“

„V našem pokoji byl bratr Prokop!“ vzpomněl si náhle Petr… „Zavíral právě dveře, když jsem vešel do chodby. Šel jsem z kostela první.“

„Jdem to odevzdat převorovi,“ křičeli hoši a řítili se po schodech k opatově kanceláři. Vcházeli tam právě dva policisté. Tak jim podivný nález odevzdali a utíkali ven.

Prokop si ve vyšetřovací vazbě vyžádal návštěvu otce představeného. Ten bez reptání šel. Jeho povinností konečně je zpovídat hříšníky. Především se však chtěl na vlastní uši přesvědčit o tom, zda se Prokop opravdu chce kát. Toho to ovšem ani nenapadlo. Od té návštěvy si sliboval, že se za něj opat přimluví. Zmýlili se oba. Převor s rostoucí nevolí poslouchal Prokopovu obhajobu. Prý kluk sám za ním chodil a jeho že obtěžoval: Tu modřinu na zápěstí mu udělal v sebeobraně!

„Tak už dost těch lží!“ zvolal pobouřeně převor. „Psychiatrické vyšetření přece jednoznačně prokázalo, že jste homosexuál!"

„No a co,“ ucedil nedbale Prokop. „To není moje vina, že jsem jiný. Jako vzdělaný člověk byste to měl vědět.“

„Samozřejmě že to vím,“ zrudl opat. "Ale jak jste mohl, když jste to o sobě věděl daleko dřív než já, složit řádový slib čistoty?“

„Ten může loži heterosexuál jako homosexuál,“ odbyl ho Prokop.

„Jde o zdrženlivost.“

„Nevymlouvejte se, člověče!“ sípěl zlostí převor. „Musel jste si přece uvědomit, že v intimním společenství mužů budete vystaven daleko většímu pokušení než kde jinde!“

„To mě nenapadlo,“ ušklíbl se Prokop. „Ostatně kluk je stále panic!“

„Vaše zásluha to ovšem není,“ trpce poznamenal opat. „A co ten zlatý křížek v Michalově kapse, Vy přece víte, odkud pochází, Prokope?!“

„Asi ho ukradl,“ odsekl Prokop.

„Ten křížek se ztratil dřív, než k nám Michal přišel. Spolu s mnoha jinými věcmi,“ mluvil opat  hněvivě. „Bylo by dobré, kdybyste o tom mně nebo vyšetřujícím soudci něco řekl. Přiznání je polehčující okolnost…“ „Tak to ze mě teda nedostanete,“ zatvrdil se Prokop. Rozzlobený převor opustil návštěvní místnost.

Policie poměrně brzy u jednoho brněnského starožitníka zjistila, kdo tam některé z ukradených předmětů prodával. Prokop tvrdě zapíral, ale nakonec ho však usvědčili. Za všechna svá provinění dostal nepodmíněný trest.

Michala teď obklopilo ovzduší opravdového přátelství. Všichni ho měli rádi. Rána, zasazená citlivé chlapcově duši, se pomalu hojila. Pomáhala mu práce na zahradě a sport. Nevynechal ani jedno volejbalové utkání. Spolužáci ho často žádali o radu s učením, které bylo stále obtížnější. Čas letěl – připravovali se k závěrečný zkouškám.

Krátce před nimi navštívil Michala jeho pěstoun, farář Benda. „Opat mi řekl, že jsi nejlepší žák,“ pochválil ho. „Máme z tebe všichni radost.“

„Stejně si ale moc nevěřím,“ posteskl si Michal. „Zkoušky nejspíš udělám, ale nevím, zda budu dobrý kněz. Moc málo znám skutečný život. Jak mám radit lidem, když si kolikrát nevím rady sám se sebou?“

„Přesně tyhle pochybnosti jsem měl taky, když mi bylo jako tobě. A víš přece, že Sokrates řekl – vím, že nic nevím. A jak moudrý to byl člověk!“ „Taky pohan,“ smutně se usmál Michal při nemilé vzpomínce. „Každopádně musím mí jistotu, že neudělám chybu, než složím slib.“ „Nikdo tě k němu nebude nutit, chlapče,“ řekl pěstoun. „Ty budeš na světě k užitku, ať se staneš knězem, nebo třeba učitelem. Hlavně že jsi poctivý, pracovitý, a máš rád lidi.“