Úchylný dědeček

Když vnuk začínal mluvit, vymínil jsem si, aby mě Lukáš oslovoval mým křestním jménem. Vnoučkovi to nevadilo a jeho rodiče se podřídili.

To odpoledne jsem vzal vnuka na procházku.

„Co je to, Pavle?“ ukazoval Lukášek na vše, co jsme míjeli.

„To je kytička, Lukášku,“ trpělivě jsem odpovídal.

Když můj vnuk zdůraznil na konci každé věty ono „Pavle“, nemohl jsem si nevšimnout zvědavých pohledů kolemjdoucích. Mně to ale lichotilo. Vnuk žvatlal, ale mé jméno vyslovoval přesně. A tak běhal po chodníku a smál se tomu, že ho „jako“ nemůžu dohonit.

„Nechytíš, a nechytíš, Pavle!“ „Pavle, hele, jak jsem veliký!“ Vyskočil mi do náruče a nechal se zvednout nad hlavu. Jedna paní kroutila hlavou, jako bychom si sprostě nadávali.

„Pavle, já potřebuju čůrat!“ oznámil mi najednou vnouček, který nedávno odložil plínky.

To jsme byli na kraji městského parku. A tak jsem vyhledal osamělý kout a u keříku jsem se snažil zbavit vnuka trápení. A znáte to, jak se musí malému dítěti při této činnosti pomáhat.

Rozepl jsem dětské kalhoty a vysvobodil vnukovu chloubu, aby se mohl vyčůrat.

Přitom jsem ale upustil plastovou lopatku, kterou mi chvilku předtím vnouček svěřil do rukou.

Vnuk svou novou lopatičku miloval. A tak začal na celé kolo křičet: „Pavle, ne!!!“

Najednou se objevil manželský pár, který se zastavil a pozoroval, jak nějaký dědek uchopil obnaženého chlapečka a něco mu kutí v kalhotách. Ten přitom vříská, jako by ho na nože brali. Nevěnoval jsem lidem pozornost. Lukáš vykonal svou neodkladnou potřebu a já, abych se zbavil dotěrných pohledů, ho porval do náruče a odnášel pryč z parku. Vnuk si chtěl ještě hrát uprostřed zeleně, a tak se vzpouzel a křičel na celé kolo: „Pavle, ne, já nechci!“

„Pojď, koupím ti zmrzlinu,“ domlouval jsem hošíkovi.

Když jsme vycházeli branou městského parku k náměstí, zastavili nás ochránci zákona.

„Pane, kam vedete to dítě?“ ptal se policista.

„Kam bych ho vedl? Domů, jsem jeho dědeček,“ odpověděl jsem.

Policista se obrátil na mého vnuka. „Chlapečku, kdo je tento pán?“

Lukáš mě sledoval svým hloubavým pohledem. Věděl dobře, že mi má říkat jménem a nepoužívat slovo „děda“ ani „dědeček“. A tak nebojácně odpověděl: „No, Pavel.“ A aby toho nebylo málo, tak dodal: „To je můj kamarád!“ To mělo být vyznamenání za to, že si s ním hraji a chlapec mě skutečně miluje. Přišlo ale v nevhodnou chvíli.

Notnou chvilku jsem musel dokazovat, že chlapec je skutečně synem mé dcery a já nejsem pedofil a chlípný deviant. Manželé, kteří nás sledovali, na mě totiž zavolali policii. 

A proto, když jsme přišli domů, jsem po obědě přišel za vnoučkem se slovy: „Víš, Lukášku, já už nejsem tak mladý. Nemusíš mi říkat Pavle, klidně mi říkej dědečku.“

Vnouček se na mě podíval a před svými rodiči odpověděl: „A, Pavle, vlastně dědečku, můžu ti tak říkat i před policajtama?“ Usmál jsem se, přikývl a dodal: „No, hlavně před policajtama!“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10