Učitelka, od slova kontrolovat?

Uvažuji o tom, jak to poslední dobou u nás v zemi chodí.

Minule se vrátil syn ze školy s pětkou. Plakal.

„Proč jsi dostal pětku z matematiky? Učil ses přece?“ ptala jsem se.

„Učil, ale nerozuměl jsem tomu,“ přiznal syn.

Syn má dobrý studijní průměr, i matematika mu vždy šla.

„A proč jsi to neřekl paní učitelce, že tomu nerozumíš?“ nevzdávala jsem se.

„Ale já jsem jí to říkal!“ vzlykl syn.

„No, a co paní učitelka udělala?“

„Znovu vypočítala příklad na tabuli, ale nic nevysvětlila, a já tomu pořád nerozumím. Příště dostanu zase pětku,“ vzlykl syn. V mnohém jsem synovi mohla pomoci, ale matematika nepatřila nikdy mezi mé oblíbené předměty. Navíc jsem se už v minulosti setkala s tím, že jsem synovi vysvětlila příklad podle mých kupeckých počtů. Syn vypočítal příklad správně, výsledek podtrhl, ale paní učitelka mu dala přesto zhoršenou známku, protože to prý nebylo „podle toho, jak si to píšou ve škole“.

„Zítra je třídní schůzka, já se na to paní učitelky zeptám,“ pohrozila jsem.

„Klidně se zeptej. Paní učitelka prý není od toho, aby nás učila. Říkala, že se musíme učit sami doma, a ona je prý od toho, že to jen kontroluje,“ řekl syn a díval se mi do očí.

„Učitelka je od slova učit, to znamená, že vás to musí naučit. Musí vám přece vysvětlit, jak k výsledku dojdete, proč se to počítá tak, a ne jinak,“ řekla jsem.

„Prý ne,“ svěsil syn ramena a šel do svého pokoje.

Druhý den jsem se na konci třídní schůzky skutečně zeptala na synovu matematiku.

„Ale já jsem příklad dvakrát vypočítala na tabuli,“ usmála se paní učitelka umělým úsměvem.

„To ano, ale prý jste nevysvětlila postup, jak jste k výsledku došla. Syn tomu nerozumí,“ řekla jsem omluvně. Manžel pracuje mimo město a domů přijede jednou za čas, nemůže to synovi vysvětlit, a já si s příkladem, tak, jak to chce paní učitelka, taky nevím rady.

„Ale já nejsem placená za to, abych mu to vysvětlila,“ podivila se paní učitelka.

Nakonec jsem ji skutečně nepřiměla k tomu, aby synovi byla ochotná učivo vysvětlit. A tak jsme pak požádali syna od našich sousedů, který studuje vysokou školu, a ten během pěti minut vysvětlil mému synovi, jak k výsledku došel.

„Tady máš aspoň čokoládu,“ děkovala jsem mu.

„To nestálo za řeč. Vždyť je to na pět minut vysvětlování a má to na starosti každý učitel,“ řekl, a byl pryč.

Jak jsem se ale přesvědčila, učitel je povinen kontrolovat, nikoli učit.

Ale ani poštovní doručovatel není od slova doručovat. To jsem zjistila, když se mi shromáždily tři SMS zprávy o tom, že mám na poště uloženy tři balíčky na poštu. A tak jsem se za pár dní vypravila na poštu pro balíčky.

„Ty balíčky tady nemám,“ řekla mi paní u přepážky.

„Ale musí tu být.“

„Asi teprve dorazí,“ byla jsem odmítnuta. „Přijďte si zítra.“

A tak jsem druhý den šla opět na poštu. A opět zde balíčky údajně nebyly. Po čtrnácti dnech, kdy jsem chodila bez úspěchu na poštu, mi přišlo oznámení, že pokud si balíčky nevyzvednu, budou vráceny odesílatelům. A proto jsem se opět vypravila na poštu. Paní úřednice prohledala celou místnost, kde umísťují balíčky všech možných rozměrů, a najednou mi je vydala.

„To jsou ty balíčky, pro které tak dlouho chodím a vy mi vždy říkáte, že tu nejsou,“ pronesla jsem vyčítavě.

Místo omluvy jsem se dočkala odpovědi: „Když těch balíků je moc, kdo se v tom má vyznat?“

Jako bankovní úřednice mám také zodpovědnost za své klienty. A právě ona úřednice z pošty je mou klientkou. Nemohla jsem se ubránit krutému žertu, když jednou přišla do naší pobočky.

„Dobrý den, přišla jsem si vybrat deset tisíc,“ usmívala se na mě a předávala mi rozevřenou vkladní knížku. Bylo na ní mnohem víc, než ona částka, kterou si přišla vybrat. Mně to ale nedalo, prohlédla jsem si knížku, předstírala jsem, že něco hledám v počítači, a pak jsem jí zase knížku předala se slovy: „Bohužel, nic tu nemám, třeba zítra.“

Paní zamžikala očkama. Chvilku to vypadalo, že odejde, pak ale spustila pisklavým hlasem: „Jak to? Vidíte, že tady mám peníze!“

„To já taky měla na esemeskách balíčky, tak jako vy peníze v knížce,“ odpověděla jsem tlumeně, abych neměla malér v práci. Když ale paní nabírala na intenzitě hlasu, peníze jsem jí vydala. Neodpustila jsem si ale větu: „To víte, těch peněz tu máme moc. Kdo se v tom má vyznat?“

Z práce mě nevyhodili, i když jsem se chvilku bála, že to učiní.

Zítra jdu k lékaři. Nějak mě trápí zdravíčko. Očekávám od něj léčbu, tak snad se i dočkám. Snad pan doktor nebude léčit stejně, jako učitelka učit, nebo doručovací pošta doručovat.