Udělám si to sama

Jako malá jsem byla hrozně šikovné dítě. S kamarádkou jsem si vyráběla pokojíček pro panenky z různých krabic, sháněly jsme odstřižky látek, kdy jsme si z různých klacíků a odřezků dřeva dělaly gauč i křesílka pro své plastové děti a na ně šily ručně potahy, závěsy i ubrusy a prostírání na stolečky z odpadu dřeva. Pro panenky jsem také pletla a háčkovala jejich titěrné oblečení. Jinak to ani nešlo, v době, kdy jsem vyrůstala. 

Pak jsem vyrostla a háčky, jehlice i malou pilku jsem vyměnila za přírodu, procházky se psem, kolo a plavání. No a přišlo manželství, kdy se o mě staral muž. No, staral, snažil se, možná. Ten mě po letech vyměnil za mladší kus a já byla opět sama.                                                                            

Na prahu čtyřicítky jsem zůstala sama v bytě s puberťákem, který náš společný domov opouštěl na delší a delší dobu v závislosti na tom, jestli byl právě zamilovaný, nebo ho láska opouštěla, přikovaná k televizi a brambůrkům. Sice pes, kolo, plavání a příroda zůstaly mezi mými stěžejními zálibami, ale ty brambůrky tak chutnaly a romantický film, ve kterém jsem se viděla jako hlavní hrdinka, pohladil po duši tak, že jsem se na chvilku zapomněla litovat. Ano, byla jsem na vše sama. Chlapa jsem ale už nechtěla vidět ani na obrázku, tak jsem byla poučená a zlomená v tu chvíli. A jsem dodnes, pravda, jen je to už šťastnější prozření.

V tu bolavou dobu jsem najednou zjistila, že vše, co se může pokazit, se pokazí v tu nejméně vhodnou chvíli. Soused mě vytopil ve chvíli, kdy se syn odstěhoval na internát školy, kterou studoval, a protože to je stařičký invalida, sám mi nemohl sjednat nápravu. I auto najednou vypovědělo službu, kolo ani nemluvě. A co já, ženská? Po nějaké chvíli, kdy jsem si libovala, že mě nikdo nekomanduje, nesbírám po bytě špinavé ponožky a propocená trika, jsem si uvědomila, že přece jenom nejsem chlap. I myčka začala stávkovat. Kdo mi ale pomůže vše přestěhovat, přenést a zprovoznit? Najednou jsem si uvědomila, že mužští přátelé, kterých jsem vždy měla dost, nějak prořídli, a ti, co zbyli, ti tak nějak nemají na mě čas. Za vše jsem si musela platit. Postupem času jsem sháněla různě po internetu i mezi kamarádkami elektrikáře, tapetáře, instalatéry a jiné drobné kutily. 

Pak mi ale kamarádka z dětství řekla, že vše najdu na internetu. „Dokonce i postup, jak spravit žaluzie,“ pravila a prozradila mi sladké tajemství. Její manžel Michal, s kterým má léta šťastné manželství, je totiž levý jako šavle, a jak jim to klape. Michalovi to pálí, proto má dvě vysoké, ale jinak je hrozně, hrozně, hrozně nešikovný. Všichni jsme si mysleli, že Michal je šikovný, chytrý a milující muž. „No, až na tu šikovnost jste se vlastně trefili,“ řekla mi kamarádka na adresu mou i mých známých. „Umí vydělat peníze, je hodný, a to je nejdůležitější,“ doplnila.

Jenže já si peníze netisknu. Můj syn dospěl, odstěhoval se, dnes žije s přítelkyní a já táhnu sama celou domácnost. A tak jsem po večerech začala studovat, jak zapojit lustr, pračku, jak si pomoci s opravou žaluzií i pokládkou plovoucí podlahy. A nakonec jsem, přes počáteční mírné neúspěchy, zjistila, že to vlastně není až tak těžké. A hlavně mě to začalo bavit. Z pokojíku po synovi jsem si udělala malou dílničku. Tam, kde byl léta psací stůl a na něm globus, stojí dnes pevný stůl a na něm svěrák. Doplnila jsem sadu nářadí sestávající ze dvou šroubováků, jeden plochý a druhý křížový, o další kusy a spousty dalšího nářadí, které jsem v mnohém dříve ani nedokázala pojmenovat, natož určit, k čemu slouží. Kolo, s kterým jsem jezdila do servisu, aby mi ho opravili, nahustili, vyměnili duši, si dnes už opravím sama. Pořídila jsem si super kompresor, s kterým to jde vlastně samo. Dokážu si dnes leccos opravit, a místo hodinového muže, kterého jsem v minulosti také využila, se ze mě stala „hodinová žena“.

Nakonec jsem zjistila, že kutilství je kompenzace při mé kancelářské práci. Vypnu při něm a zapomenu na čísla z účetnictví. Navíc vidím výsledek své práce za sebou, a to mě baví.

Uf, docela se mi ulevilo. Lekla jsem se už, že bych si měla možná najít muže na občasnou výpomoc. Na utažení toho a tamtoho, na opravu všeho možného. A s mužem by přišly zákonitě zase starosti. Jsem už stará na to, abych se zbytečně stresovala. A tak jsem se naučila UDĚLAT SI TO SAMA.

Protože se o mé šikovnosti dozvědělo i mé okolí, přátelé a známí, občas někdo přijde a poprosí o pomoc, opravu či namontování něčeho. Ač nechci, nikdy nikdo neodešel jen s obyčejným „děkuji“.  A tak je to takový můj malý vedlejší džob. Jednou dostanu nějakou tu korunu na večeři, jindy jen oblíbenou bonboniéru, pak zase flašku. Lidé jsou zvyklí nosit lahve něčeho tvrdšího řemeslníkům, na ženy tak nejsou zvyklí. A tak mám doma celkem slušnou sbírku alkoholu. Jen přijďte, pohostím vás také skleničkou… 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10