Ve svém zaměstnání jsem byla spokojená několik let. Dojížděla jsem ale a mzda za práci také nebyla tak vysoká. Když se mi naskytla možnost pracovat v nově otevřené kanceláři jedné pojišťovny přímo v sousedství domova, neváhala jsem ani chvíli. Ukončila jsem pracovní poměr v jednom zaměstnání, naštěstí mi vyšli vstříc a netrvali na výpovědní lhůtě, a nastoupila do malé útulné kanceláře blízko domova. Práce byla lépe placená, byla to kancelářská práce, nijak náročná, a tak jsem byla nadšená.

V kanceláři jsem se střídala se starší paní Monikou. Nepracovaly jsme současně, ale střídaly jsme si směny, přičemž jednou týdně v sobotu měla jedna z nás směnu. Bylo domluveno, že se budeme střídat. V sobotu se pracovalo jen od osmi do dvanácti hodin, a tak to nebyl problém.

Ihned první den mi Monika přinesla „na uvítanou“ obří balík dárkově zabalené kosmetiky. Znejistělo mě to. Nechtěla jsem dárek přijmout. Proč by mi měla kupovat jistě nákladný dárek jen tak? Monika ale jinak nedala, než že si balík kosmetiky musím vzít.

„Jsme přece kolegyně,“ culila se. „A co kdybychom si tykaly?“

Proti tykání jsem nic neměla. Přece jenom jsme byly kolegyně. Monika si hned vyžádala i mé telefonní číslo.

„Co kdybychom potřebovaly něco pracovního vyřídit?“

Dala jsem jí své číslo v domnění, že se jedná o vstřícný a kamarádský krok. Od té doby jsem ale byla v nesnázích. Ihned po první pracovní směně mi Monika volala a dlouze vyzvídala, jak se mi dařilo.

„Jo, bylo to v pořádku, pěkná práce, moc mě to baví,“ řekla jsem. Monika ale mluvila dál. Mluvila a mluvila, chtěla vědět detaily, kdo přišel, co jsem vyřizovala apod. Konečně jí, celou dobu byla v práci na odpolední, přišel klient, a já mohla zavěsit. Ucho mě pálilo od hovoru. Neuplynula ani čtvrthodina, a Monika volala znovu. Postupně se zdržovala na mých směnách, ptala se na podrobnosti z mé rodiny. Nechtěla jsem nic sdělovat, byla jsem poučena z předchozího zaměstnání. Monika si ale vše postupně ze mě vytáhla. Kolik mám dětí, kdy mi zemřel manžel, jak dlouho jsme se současným přítelem… Ptala se na mé rodiče, na jejich věk. Bylo mi to nepříjemné. Když mi pak chválila můj profil na sociální síti, nemohla jsem tomu uvěřit. Nemám tam totiž nic, jen jméno. Nechci veřejně dávat fotografie své ani rodiny, nechci sdělovat čistě soukromé informace. Kolegyně Monika ze mě ale postupně vše tahala a lustrovala mě víc a víc. Jednou jsem jí dokonce řekla, že je mi to nepříjemné. Jako by neslyšela.

Přišel víkend, má první volná sobota i neděle. Monika byla v sobotu v práci. Přesto mi hned ráno volala. Můj přítel se mnou nebydlí, jezdí každý víkend na návštěvu, a tak jsem myslela, že volá on, že je už na cestě. Nebyl to přítel, ale Monika. Snad hodinu si povídala a snažila se vyzvědět, jaký mám program na víkend. Věděla přitom moc dobře, že o volném víkendu jezdí ke mně můj přítel.

Byla jsem ráda, když hovor skončil. Další hovor, zhruba za půl hodiny poté, jsem už nepřijala.

Konečně přijel přítel a my měli svůj vlastní program. Zašli jsme si zaplavat do blízkých lázní. Po návratu jsem měla na mobilu třicet šest zmeškaných hovorů od Moniky. Bála jsem se, že se stalo něco vážného. Nebo jsem provedla něco v práci? Raději jsem jí zavolala.

„Ne, nestalo se nic,“ odvětila, „zajímalo mě, jak se máš?“

Jak se asi můžu mít? Měla bych příjemný volný víkend, kdyby mě Monika nerušila. Rozhodla jsem se další hovory mé kolegyně ignorovat. Tak budu mít aspoň mimo zaměstnání klid.

Ač Monika už po týdnu poznala, že jsou mi její výslechy nepříjemné, s chováním nepřestala. Víc a víc mi vstupovala do soukromí. Dokonce jeden večer při mých ranních směnách, chystala jsem se už do postele, se objevila u dveří mého bytu. Prý mi přišla jen popřát pěknou zítřejší směnu. Osobně! Čekala asi, že ji pozvu dál. Málem bych to i udělala. Když jsem si ale uvědomila, jak je zvědavá a komu všemu bude pak povídat, jak to mám doma zařízeno, vymluvila jsem se, že mě právě vyrušila v intimní chvilce.

„Ty tu máš Tomáše?“ ptala se a už měla nakročeno do bytu. Jméno mého přítele samozřejmě zjistila hned na začátku. Sprostě jsem jí přivřela dveře před nosem v domnění, že budu mít konečně klid. Jak já se mýlila!

Náš nadřízený byl starší pán. Svou kancelář měl na centrále pojišťovny a do naší kanceláře docházel jen zřídka. Když po nějaké době přišel na mou směnu, neměla jsem ani šanci uvítat ho. Stěžoval si na mou práci. Údajně se nevěnuji klientům a v pracovní době jen telefonuji. Jediný, kdo v pracovní době volal na služební telefon v naší kanceláři, byla ale právě má kolegyně Monika. Ta nejspíš nic jiného nedělala. Šířila všude kolem sebe drby a já dělala i za ni. Pravidelně mi nechávala resty, které údajně nestihla udělat. Mně to nevadilo, alespoň jsem se nenudila. Že ale právě Monika vypráví našemu nadřízenému, že má dcera se rozešla s přítelem a syn si zlomil nohu apod., to jsem nechápala. Navíc pomlouvala a hanila mou práci, kterou jsem dokonce vykonávala i za ni. Postupně jsem dělala každou sobotu, přestože naše mzdy byly stejné. Monika údajně neměla čas. Prý mi to vrátí, někdy. Brzy jsem zjistila, že termín „někdy“ vlastně znamená „na nikdejše“. Jakmile jsem ale měla soukromé problémy, ochotná kolegyně zvedla telefon a volala našemu vedoucímu. Vše vyslepičila.

Mou práci mi nakonec Monika znechutila tak, že jsem se s prosíkem obrátila na původního zaměstnavatele. U něj jsem pracovala ve větším pracovním kolektivu. Měla jsem tam ale víc soukromí, než sama v kanceláři pojišťovny. Těch několik desítek mých kolegyň dohromady nevydaly za jednu Moniku. Naštěstí díky své pracovní morálce jsem se dočkala toho, že mě původní zaměstnavatel přijal zpět do pracovního poměru. Jsem zase spokojená. Nevydělávám sice tolik, jako v pojišťovně, do práce dojíždím, mám ale zpět své soukromí. A to je nejdůležitější.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10