Upír

Od rozvodu jsem žila jen se svým synem. Malý Péťa měl tři roky, když od nás jeho táta odešel. Bohužel, jako by s rozvodem zapomněl i na syna. Vůbec si ho k sobě nebral, a to měl soudem určený styk s dítětem, kterému jsem nebránila. Na syna si vzpomněl jednou do roka o Vánocích, a to přinesl drobný dárek synovi jak pod stromeček, tak k narozeninám, které slaví na začátku roku. Tím jeho otcovství skončilo. Výživné na syna, stanovené na směšnou částku pěti set korun, plnil. Žili jsme skromně, a přesto spokojeně.

Když měl Petr pět let, našla jsem si nového přítele. Radek střídavě pracoval a bral podporu v nezaměstnanosti. Na mé výtky, že by měl pracovat v kuse, namítal, že stát je štědrý a je třeba jeho štědrosti využívat. Vůbec se nestyděl. „A z čeho ti jednou vypočítají důchod?“ ptala jsem se. Nechtěla jsem se ale hádat. Radek se k nám po roce přistěhoval. Já platila bydlení, on měl přispívat na stravu a chod domácnosti mimo nájem a energie. Snad právě proto jsme měli často těstoviny a bezmasá jídla. Šetřit se musí. A tak jsem vlastně přispívala i na stravu, abychom měli také maso a lepší jídlo. Syn rostl, potřeboval ovoce, zeleninu a dostatek vitamínů. To, že platím maso apod. Radkovi vyhovovalo.

Byl už dva měsíce na dávkách a zdálo se, že mu to vyhovuje. Ne tak mně. Výdaje jsem měla mnohem vyšší, než kdybych žila se synem sama, doma mi Radek také nepomáhal. „Zbav se ho,“ radily mi kamarádky. Ono se to ale lehce řekne, aby se člověk někoho zbavil. Zvykla jsem si na Radka a můj syn, zdálo se, si s ním také rozuměl. Konečně měl mužský vzor, i když se dalo o pojmu „vzor“ dost pochybovat.

Petr nastoupil do školy, dobře se učil a začal toužit po novém kole. Z toho malého pro nejmenší děti dávno vyrostl. Můj přítel Radek si našel novou brigádu. Když jsem mu řekla, že chci koupit Péťovi kolo, rozzlobil se. „A to zaplatíš i z mých peněz? Jak to uděláš?“

Ano, myslela jsem si, že by mohl synovi také na kolo přispět, když už ho dle jeho slov považuje i za svého syna. Podle Radka je ale koupě nového kola zbytečným plýtváním peněz. Ať si na kolo syn sám vydělá. „Jak si má asi malý kluk, prvňáček, vydělat peníze, když ani ty nejsi schopen pracovat nastálo?“ rozčílila jsem se, ale usoudila jsem, že s koupí kola ještě počkám. Možná na Vánoce. Snad by mu na kolo mohl přispět i jeho biologický otec, když už pro syna nic jiného nedělá?

A tak já pustila kolo z hlavy, blížila se zima, na kolo nebude počasí. Nikterak však Petr. Odkládal si vše, co dostal od babičky, do pokladničky, chodil se sběrem, aby si ušetřil nějakou tu korunu. Já mu do kasičky občas také přispěla nějakou tou korunou. Bude si tak kola víc vážit, když si na něj vydělá sám, případně mu něco přidám. Já odcházela každé ráno do zaměstnání, Radek na brigádu a Petr do školy. Odpoledne jsme se doma všichni sešli a trávili čas společně. Petřík si odpíral sladkosti, každou ušetřenou korunu šetřil do kasičky, aby si splnil svůj velký sen. Pravidelně si peníze počítal.

Jednoho dne přiběhl za mnou s pláčem. Když se chystal své penízky přepočítat, našel kasičku prázdnou. Kdo to mohl udělat? Samozřejmě, že Radek. Zdržel se na údajné brigádě, a když se vrátil domů, tvrdil, že do kasičky nelezl.

„Kdo ví, kam si ten kluk peníze dal,“ lhal. A že lhal, o tom jsem byla přesvědčená. Petr nikdy nelhal. Své peníze šetřil svědomitě. Chodil několikrát za den s balíky novin, které tahal na malém vozíčku. Pořádně se nadřel a vidina kola se mu přibližovala. Byl si jistý, že do jara na kolo bude mít a měl svůj vysněný model vyhlídnutý. Proto jsem na Radka uhodila. Zase měl zpoždění s pravidelným příspěvkem do domácnosti. Prý mu zaměstnavatel nedal dva měsíce mzdu, kterou mu dluží. Pravda byla ale jinde. Nakonec se přiznal, že na žádnou brigádu nechodí. „A kde trávíš celé dny, když jsi údajně v práci?“

Přiznal se, že chodí po městě, zajde si sednout na pivo, a údajně hledá zaměstnání. Vše si prý vymyslel jen proto, že jsem na něj příliš spěchala. Dnes přece práce není. A že ji mám já, mí známí a dokonce do nedávna i má máma, než nastoupila do důchodu? Měli jsme prostě štěstí. My všichni měli štěstí, on jediný má smůlu. Takovou, že se nestydí vyrabovat pokladničku malému klukovi! Ihned jsem Radka vyhodila z mé domácnosti i z našeho života. Bez něj nám bude lépe.

Slíbil, že peníze mému synovi vrátí, až bude mít, já ale věděla, že to nikdy nesplní. Člověk, který okrade dítě, nemá charakter.

Petřík o své kolo nepřišel. Donesl mu ho Ježíšek, vybrala jsem ještě mnohem lepší značku, i s celou cyklistickou výbavou. A aby nebyl o nic ošizen, vrátila jsem mu do kasičky i jeho naspořené peníze. Zalhala jsem, že se našly, aby nebyl smutný. Však on už vymyslí, co si za ně koupí. Odměnou mi byla jeho rozzářená očka a vědomí, že jsme se oprostili od jednoho upíra, který nás jen vysával. Bez Radka nám je mnohem lépe a z naší domácnosti už nic nemizí.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete