Úřední dopis

Žiji už nějaký rok sama, ale nebylo tomu tak vždy. Do jisté doby jsem žila spokojeným rodinným životem. S manželem jsme měli dvě děti, které jsou dnes už dospělé. Společně s námi bydlela v domku i tchyně, matka mého muže. My bydleli v přízemí domu, tchyně v patře. Jednoho krásného dne mě ale nenapadlo nic moudřejšího, než že pozvu k nám domů kamarádku. Zdena byla nezadaná a tvářila se, že jí to tak vyhovuje. Bohužel, pouze tvářila, jak jsem zjistila příliš pozdě. Ale o tom mé další povídání.

Zdenka je o pět let mladší než já. Ten den, kdy jsem ji domů přivedla na návštěvu, byl doma také můj muž. Seznámila jsem je proto a začalo nenápadné svádění. Nikoli ze strany mého muže, ale ze strany mé kamarádky. Nakrucovala se před mým manželem, vyprávěla mu, jak by doma potřebovala vymalovat, pověsit poličku a další mužské práce, které prý sama nezvládá. A tak se můj manžel nabídl, že jí s tím pomůže. Krátce po návštěvě Zdeny u nás doma odjel můj muž vymalovat Zdeně obývák. Po obýváku následovala i ložnice, kuchyň a posléze i chodba a další prostory bytu. Pak už jí pověsil tu poličku. No a pak se to nějak stalo, a můj manžel se zamiloval do mé kamarádky. Tak mi to alespoň ti dva podali. Kamarádka byla mladší a manželovy hormony se vzbouřily natolik, že jsme se nakonec rozvedli.

V té době byli synové ještě menší, a tak se jejich otec odstěhoval ke Zdeně do jejího velkého bytu a nás nechal bydlet v domě s tím, že dům se přepíše na našeho staršího syna. Společně s domem, garáží a velkou zahradou nám nechal v domě i svou maminku, mou tchyni. A tak se od té doby starám o ženu, která mě nikdy neměla moc ráda (a já ji také ne). Synové, kteří dospěli, si každý postavil svůj dům a žijí v nich se svou rodinou. A tak já a má tchyně bydlíme v domku jako doživotní břemeno. Nijak mi to nevadí. Finančně ale vše táhnu sama, protože stará paní naříká, že nemá pomalu ani na jídlo. Co nadělám? Hlavně, že mám kam hlavu složit, a neprší na mě.

Před dvěma lety jsem konečně i já dovršila zaslouženého důchodu. Ten nebyl ale tak vysoký, aby mi stačil, a tak jsem se v dosavadním zaměstnání dohodla, že budu pokračovat v práci jako pracující důchodce. Na dohodu, budu mít ale peníze k důchodu a nebudu se muset tolik omezovat. A tak pracuji dál. Všem tvrdím, že je to hlavně proto, že mě práce baví a udržuje mě v aktivitě. Možná na tom něco bude, protože dle mých přátel prý nyní vypadám mnohem lépe než Zdena, ke které se přestěhovala má bývalá láska. Za trest jsem ji ale Zdeně nechala. Ať také někdo jiný vyvařuje, pere a uklízí ponožky naházené za gaučem.

Když se nedávno zvyšovaly důchody, obdržela jsem i já obálku z České správy sociálního zabezpečení s vyrozuměním o zvýšení důchodu. Vracela jsem se právě ze zaměstnání, a tak jsem už mezi dveřmi bytu nevydržela a nehtem obálku roztrhla. Zpráva z obálky mě na chvilku mile překvapila. Na co já vlastně chodím do práce, když nově stanovená částka důchodu mi bohatě stačí? Následně mě zamrazilo! V obálce uložený dopis sice obsahoval mé příjmení, jméno bylo ale jiné. Dopis patřil tchyni. Poštovní doručovatelka, která pouze zastupovala za nemocnou kolegyni, si nejspíš nevšimla, že u domu jsou schránky dvě. Jedna je má a druhá mé tchyně. Dopis pro tchyni vložila do mé schránky.

Co teď udělám?

Tchyni to nejspíš nevysvětlím. Mnohokrát mě sousedé upozorňovali, že viděli matku mého bývalého muže, jak se snaží klacíkem vylovit právě z mé schránky mou poštu. Několikrát se jí to nejspíš podařilo, protože jsem následně našla ve své schránce korespondenci už rozlepenou. Nic nepomohlo, že jsem tchyni napomínala, aby mi to nedělala. Tchyně sveřepě zapírala, ač důkazy jasně hovořily proti ní. A já mám teď vhodit rozlepený dopis jí do schránky? Chvilku jsem uvažovala, že dopis zlikviduji a budu dělat, že ho pošta nedoručila. Neodpovídá to ale mému chování. Jediná šance byla počkat, až přijde vyrozumění o důchodu i mně, obálku s okénkem, která nebyla nijak nadepsána, měla ale na sobě emblém ČSSZ, opatrně otevřu tak, aby to nikdo nepoznal, a dopis pro tchyni do ní vložím. Pak zbývá jen zalepit a vhodit do tchyniny schránky.

Na svůj dopis jsem čekala bezmála tři týdny. Tři týdny strachu, nervozity a obav, aby nikdo nic nezjistil. Ani vlastním dětem jsem se nepřiznala.

Konečně jsem měla svůj dopis v rukách. Nad párou, jako nějaký tajný agent, jsem ho opatrně otevřela. Neporušenou obálku jsem následně naplnila schovaným dopisem pro tchyni a druhý den ráno, při cestě do práce, kdy tchyně ještě spala, jsem ji vhodila do její poštovní schránky. Pod rouškou tmy jsem se vydala do zaměstnání. Částka v mém dopisu byla mnohem nižší, a tak mi nezbývá, než dál chodit do práce.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete