Byl pátek odpoledne a já se vracela unavená z práce. Autobus mi ujel, protože v zaměstnání nejsem dlouho, a tak si jako možná jediná „píchám“ odchod ze zaměstnání tak, jak mám. Pak teprve jdu do šaten, rychlá očista a utíkám na tramvaj, z které teprve přestupuji na autobus domů.

Ostatní jdou v pracovním do šaten, kde se krásně a pomaličku osprchují, převlečou a teprve v civilu v klidu označí odchod ze zaměstnání. Tolikrát jsem si nadávala, že dělám vše, jak mám, a stále jsem stejná. Možná právě proto dělám za novou kolegyni její práci, za kterou ona sklízí pochvalu. Nadýmá se pak pýchou a chlubí všem, co všem za směnu stihla. Jsem hloupá, vím.

Stále si ale říkám, že odměna na mě někde čeká. Dnes to bylo ale právě naopak. Zase jsem dělala za ni, protože je v práci, na rozdíl ode mne, z protekce a na přímluvu jejího vlivného otce. Když jsem se dnes poprvé ozvala, že pak nestíhám práci svou, všichni na mě byli sprostí, že mám dělat rychleji. Rychleji a lépe. Kdybych dělala za jednoho, můžu se nudou kopat do zadku, pomyslela jsem si. A tak jsem unavená a plná hořkosti autobus nestihla. Musela jsem počkat na další, který jel naštěstí za půl hodiny.

Během jízdy domů jsem zavolala příteli, abych si postěžovala. Bohužel, ani on neměl náladu a odbyl mě, že ho mé rozladění nezajímá. Musím se přiznat, že mi ukápla i slza. Snad si jí nikdo nevšiml.

Vystoupila jsem o dvě zastávky dřív, abych nakoupila. S plnou taškou jsem nastoupila na další autobus, tentokrát už domů. Bylo mi k pláči, únava mě uspávala a já se sama sebe v duchu ptala, jak dlouho ještě. Naštěstí byl pátek. Na jedné zastávce nastoupil stařeček. Byl o holi. Kolébavě přistoupil k sedadlům. Naproti mně bylo volno. Pomohla jsem muži usadit se, protože autobus sebou náhle trhl a hrozilo, že by stařec upadl na zem. Konečně bezpečně seděl. Trošku jsem poposedla, aby se mu hůlka vlezla k nohám. Neznámý muž se na mě usmál. Musela jsem se také usmát. Po dlouhém dni to byl první úsměv vyslaný ke mně, který jsem nemohla neoplatit. Mám vrozenou úctu ke stáří.       

Pán mě chvilku pozoroval, a pak se váhavě zeptal: „Že nejedete z práce?“

„Jedu,“ odpověděla jsem.

„Po práci, a s takovým krásným úsměvem?“

„Právě proto se směju, že je po práci a budu mít volný víkend,“ řekla jsem a jako důkaz povytáhla z tašky špinavé montérky, které jsem si vezla domů na vyprání.

„Ze všech živočichů se jen člověk umí smát, ač k tomu vlastně má nejmíň důvodů,“ vyslovil pak stařec známý citát. Musela jsem mu dát za pravdu. Mluvil mi v tu chvíli z duše. A byl to právě tento starý cizí muž, který u mě ten den vyloudil úsměv na tváři. Nebyly to ani mé kolegyně, které se nevcítily do mě, která unavená už odmítá pracovat za druhého, a nebyl to ani můj přítel, který neměl pochopení. Byl to cizí muž. Den se zdál v tu chvíli malinko lepší. Věděla jsem, že přijde zase pondělí a já budu zase dělat i za druhé. Také jsem ale doufala, že potkám další a další náhodné cestující nebo chodce, kteří mi dovolí se usmát na svět. A tak to má být. Každé negativum musí být vyváženo pozitivem, abychom vydrželi a mohli jsme se přes slzy usmát.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10