Úsměv dětí je to nejkrásnější

Minulý rok v létě jsem zjistila, že čekám miminko. Původně jsem další dítě nechtěla, ale paní doktorka mi sdělila, že je již pozdě. Kdybych přišla o 14 dní dříve, vše by bylo jiné. Nechtěla jsem další dítě z toho důvodu, že mě zrovna opustil můj přítel a moc mě to bolelo. Stále jsem přemýšlela co udělám, dvě děti na krku, neměla jsem ani pořádné bydlení. Bydlela jsem u rodičů, barák praskal ve švech.

Čas plynul a já musela na odběr plodové vody, jelikož máme v rodině vrozené vady. Tak ležím na sále a pan doktor mi odebírá plodovou vodu a najednou mi sdělil, že je krvavá. Měla jsem v tu chvíli takové obavy o miminko a vše jsem si vyčítala. Že jsem to dítě nechtěla atd. No pak mi sdělily, že si musím zavolat za14dní na výsledky. 14dní uběhlo a já volala, řekli mi, že je vše v pořádku a že to je chlapeček. Měla jsem šílenou radost. No a asi v 6měsíci se k nám vrátil tatínek. Takže to bylo vůbec super. Našli jsme si bydlení. Od 1.1.2010 jsme spolu začali opět bydlet.

Zažívala jsem krásné chvilky. 7.1.2010 jsem odjela do porodnice, termín jsem měla už 6.1.2010, právě toho 7.1.2010 jsem se měla jet objednat do Hradce Králové, na vyvolání porodu. No díky bohu to přišlo dřív. V porodnici mě dali provokačku, takže vše šlo rychle. Za 2 hodinky byl Peťulka na světě. Jak jsem ho uviděla, tak jsem se rozplakala. Byl tak krásný, maličký, bezbranný.Chtělo se mi ho chránit, ale musel jít na pozorování a já si odpočinout. Hrozně se mi v porodnici stýskalo po mé dcerušce Nikolce.Tak jsme jeli domů po 3dnech. Doma to bylo náročné, měla jsem najednou 2 děti. Nestíhala jsem,nevěděla jsem jak si to rozložit, aby vše klapalo, jak má klapat. No takže se mi podařilo připálit knedlíky, spálit pár jídel, prát a věšet prádlo jsem také nestíhala.

Byl to zmatek, po týdnu jsem se už naučila žít jinak a vše jsem začala stíhat. Bylo to sice náročné, ale dalo se to zvládnout. No utekl půl rok, opustil nás tatínek opět. Nevěděla jsem už kudy kam, ale vždy, když jsem se koukla na své děti, jak se smějí, tak jsem sebrala všechnu sílu a postavila jsem se na vlastní nohy. Dnes je Petříčkovi 8měsíců a Nikolce 3,6 let, našla jsem si práci, zvládám nájem, můžu dopřát dětem, co chci. Neříkám, že je to procházka růžovou zahradou, ale já pro ty své miláčky malinký udělám cokoliv. Vždycky když je mi nejhůře, sednu si a koukám na ty své dva broučky jak se smějí, jak si užívají života a hned je mi lépe.

LULU86 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10