Jednoho dne, měla jsem právě ranní směnu, taťka jel opět vyvenčit mého Bena. Počkal i s pejskem na autobusové zastávce na mě, rozloučil se, předal mi Bena, a jel zase domů. Jen chvilku po jeho odjezdu mi zoufale volal:
„Já ztratil ODISku, vypadla mi asi v autobuse. Nemůžeš prosím zkusit zjistit, zda ji někdo nenalezl?“
Samozřejmě, že jsem ihned volala na přepravní kancelář. Vysvětlila jsem paní, která mi přijala hovor, že můj otec před chviličkou v lince té a té ztratil průkaz, nadiktovala taťkovo jméno a doufala.
Paní nebylo moc rozumět, ale zaslechla jsem: „Jé, pan Dvořák? A neztratil se náhodou v parku?“
„Ne, můj taťka je doma, neztratil se, ale průkaz na autobus ztratil,“ odpověděla jsem.
Paní mi nadiktovala datum narození. Sedělo s narozením mého otce.
„Víte, on asi ztratil ODISku už někdy dříve, máme ji tady,“ vysvětlila paní.
Teď mi to došlo. Paní nemluvila o tom, že by se v parku ztratil můj otec, ale jeho cestovní průkaz. To zřejmě, když právě venčil Bena, napadlo mě. A tak jsem se s paní domluvila, že průkaz otci vyzvednu. Hned druhý den jsem jela do přepravní kanceláře, kde mi byl průkaz předán. Nechala jsem zde také kontakt na sebe pro jistotu, že by se našla i druhá, naposledy ztracená, ODISka. A našla se. Hned následující den jsem jela pro ten druhý, novější průkaz.
Taťka má nyní průkazky dvě.
„Teď je můžu střídat,“ pochvaloval si, když jsem mu předávala i druhou průkazku.
„Ano, až do chvíle, než zase jednu z nich, nebo obě, ztratíš,“ poznamenala jsem a doufala, že to chvíli potrvá.
Myslím, že mě a mého otce brzy budou na přepravní kanceláři dobře znát. A protože roztržitých seniorů je jistě hodně, přemýšlím, že na ČSAD musí mít šuplíky jaksepatří prostorné.
A proto: Cestování zdar a tomu městskému obzvlášť!
ChytráŽena.cz