Usmíření

Po světlém nebi se valí temné mraky. Karin s pudlem v patách zrychlila krok. Z rozhledny se spouštějí dva lidé: žena v jejím věku a chlapec asi desetiletý. Kluk má strach, brečí, křečovitě se drží zábradlí – poleze vůbec dolů? Matka si s ním neví rady. Karin s pejskem v náruči dostala nápad. Volá na ně: „Prosím vás, pomozte mi s mým pejskem! Bojí se bouřky!“ Chico je ve skutečnosti kliďas, ale chlapec najednou rychle sestupuje po kovových schůdcích, aby zachránil pejska. Nehezká tvář jeho matky se rozzářila vděčností.

Cizí žena předává jejímu retardovanému synkovi pudlíka. „Neboj se, malej,“ tiskne ho k sobě ubožáček, "já tě ochráním!“ Pes nic nenamítá. Vypadá to, že bude odnesen až domů v laskavé náruči. Olízl dítěti nos. „Není moc těžký,“ ptá se cizí teta. „Kdepak!“ ujišťuje chlapec a rozbíhá se po cestě dolů. Obě ženy pospíchají za chlapcem. Zablýsklo se, zahřmělo. Dopadly na ně první těžké kapky. V lese je za bouřky nebezpečno pro všechny. „K nám je to blízko! Vezmeme to zkratkou,“ sdělila Karin novým známým a klukovi poradila, ať psa už pustí. On teď trefí domů sám a ukáže jim cestu. Pudl odbočil na lesní stezku a metelil napřed. Za chvíli ho doběhli u branky prvního stavení. To už hustě pršelo. „To jsme tedy měli štěstí,“ raduje se chlapcova matka. Přezouvají se a převlékají na verandě. „My nemáme děti,“ sděluje hostitelka. „Ale tohle tričko je mi malé, u tepláků jsem ti stáhla gumu, ponožky jsou vlněné a zahřejou tě.“ Jirkovi je to jedno. Stará se o Chica. Pečlivě mu vytřel kožíšek a opatrně ho vyčesává. Pes drží. Dítě ho ošetřuje něžně a jemně. Chico mhouří oči a občas zavrtí ocáskem. Kočka zvědavě přihlíží. „Jmenuješ se jako můj manžel, je taky Jiří,“ hovoří paní.

Provedla je pak bytem. Na toaletním stolku má manželovu fotografii. Nevšimla si, jak návštěvnice zbledla. Věra se omluvila a odešla na toaletu. Jirka s pejskem v náručí sděluje, že oni tatínka nemají. Chtěl by takového mít. „A Vás bych chtěl za maminku,“ zadíval se s obdivem na paní Karin. „Proč mě?“ „Jste moc krásná… Jeden kluk z baráku,“ svěřuje se, „řek´, že máma je ošklivá jako noc. Chtěl jsem ho zmlátit, ale srazil mě na zem… ještě se mu pomstím,“ dodal tiše a zarputile. Paní Věra se vrátila. Má tmavé stíny pod očima. „Už jsme Vás tu dlouho obtěžovali. Neprší už. Stihneme ještě vlak v sedm hodin.“ Jirka se polekal a prosebně vzhlédl k paní Karin. „Tak to vás nesmí ani napadnout. Šaty uschnou tak do rána, prádlo se pere v pračce. Zítra je přeci neděle! Manžel odjel na víkend do Prahy za nemocným dědou, já tu zůstala kvůli zvířatům. Jestli vám nebude vadit, že pes a kočka jsou zvyklí spát s námi v posteli…“ „Chico bude spát se mnou!“ raduje se Jirka. „Proč pláčeš, mami?" zadíval se s údivem na matku. Ta neodpovídá. „Únavou,“ vysvětluje to paní Karin a prostírá na stůl. „Povečeříme a jde se spát.“ Odestlala pro Jirku a Chica gauč v manželově pracovně. Věře a sobě udělala svařák, usadily se s ním v obýváku. Napětí v nehezké Věřině tváři si Karin zatím nedokázala vysvětlit.

Začala mluvit, co ji napadlo. „Není asi snadné pečovat o tak křehké dítě. Přesto – věřte mi to – bych si sama přála mít  j a k é k o l i  dítě. Mně žádný kluk ani holčička nikdy neřeknou mami.“ „Co se vám vlastně stalo?“ přiškrceným hlasem se zeptala Věra. „Ve druhém ročníku vysoké školy jsem s Jirkou přišla do jiného stavu. My jsme se měli rádi, to dítě jsme chtěli. Bohužel se jednalo o mimoděložní těhotenství. Zjistili to pozdě. Kvůli rozsáhlému zánětu mi vyoperovali všechno, rozumíte. V nemocnici a v lázních jsem strávila čtyři měsíce. Naštěstí v době vysokoškolských prázdnin. Já měla utkvělou představu, že se musíme rozejít. Jirka má přece právo na normální rodinu! To jsem mu pořád opakovala!" „Ani jednou se nenechal zviklat?“ zadívala se Věra hostitelce do obličeje. Karin se zamyslela. Povzdechla si, pak pokračovala: „Staral se o mě, chodil za mnou. Ale… před mým odjezdem do lázní se nechal přesvědčit, aby odjel s bývalými spolužáky z gymnázia na lodičky. Celých čtrnáct dní nepřišla ani pohlednice. Můj zmatek se stupňoval den ode dne. Spolubydlící mě utěšovala, že po celém dni na vodě člověk večer padne a spí jako zabitý. Najednou se z ničeho nic objevil. Nic nevysvětloval. Opakoval pořád, že jsem jediná láska jeho života. Vyjednal sám sňatek. Těsně před svatbou se přiznal, že tam – na lodičkách měl holku." „Spolužačka?“ „Jo. Prý se jí líbil už na gymplu. Moc to ale dávala najevo. Uháněla ho. Tím se mu zprotivila… Pak se potkali na těch lodičkách. Večer se u táboráku posadila vedle něho. Pili čaj s rumem. Řekla mu, že je nešťastná. Nikdy neměla žádného kluka. A proč že je na ni takovej…“ Věra se rozplakala. Karin dodala, že ona dokáže pochopit tu situaci. Obě se na delší dobu odmlčely.

Najednou Věra prohlásila: „Já teď, Karin, budu pokračovat za Vás. Ta ošklivá holka, co léta pronásledovala vašeho Jirku, jsem byla já. Všechno bylo tak, jak Vám to řekl.“ Oči se jí zaleskly a řekla tvrdě: „Neměl mě rád ani tu jednu jedinou noc v lese u táboráku. Byl jen opilý a zoufalý. Já ale taky. Moc jsem chtěla mít dítě. S Jirkou. Byla to moje jediná, poslední, příležitost. Druhý den se Jirka s námi rozloučil a odjel vlakem z nejbližšího nádraží. Opravdu jsem otěhotněla. Tajila jsem to několik měsíců. Když na to doma přišli, táta zavolal svým přátelům – advokátu a lékaři. Oba přijeli k nám. Vysvětlili mi všechny důvody, proč je třeba uvést otce dítěte. Nakonec jsem Jirku prozradila. Jeho syn se narodil mongoloidní. Asi že jsme pili ten rum…“

Teď se ujala slova Karin: „Jirka se o svém dítěti dověděl až po svatbě. Uvažoval, že zanechá školy a půjde vydělávat. To jsem nemohla připustit – dělal předtím všechny zkoušky na výbornou. Ani já se nehodila pro manuální práci, zdravotní stav to nepřipouštěl. Uvažovali jsme o půjčce a že ji budeme splácet po studiích. Přemýšleli jsme o všem možném. Nečekaně nám zemřela babička. Máma se zřekla dědictví v můj prospěch. Najednou tu byl dům, který jsme mohli prodat. Peníze přišly na náš účet a z něj pravidelně odcházely alimenty pro Vás. Časem jsem navrhla, že bychom měli děcko navštívit, ale v tom se zatvrdil…“ „Já ho chápu,“ ozvala se Věra. „Bylo to vynucené dítě… On vlastně ani neví, jak na tom Jirka je…“ „Byla byste potřebovala víc peněz než pro zdravé dítě… Mohla jste je vyžadovat.“ „Tak na to už jsem opravdu neměla žaludek…“ „My jsme na tom teď docela dobře,“ prohlásila Karin. „Napravíme to, i se zpětnou platností… Vždyť Jirka je i naše dítě. Manžel není zatvrzelý člověk. Jen se bál o náš vztah… Myslím si, že opravdu dospělí jsme my tři teprv teď. Každý neseme kus zodpovědnosti… já jsem ho tenkrát deptala, neunesl to... Kdyby žena ženu nepochopila, jak silná je touha mít dítě, bylo by to smutné...“ 

Šly potmě do manželovy pracovny. Postižený chlapec ve spánku pevně objímal pudla Chica. Kočka šla slavnostně za nimi se vztyčeným ocasem, jako by společně s nimi vítala dítě do rodiny. Karina a Věra si slíbily, že Jirka bude jejich společné dítě. Spaly ovšem neklidně. Krásná a bystrá Karin tušila, že Věra bude žárlit a trpět svým nenaplněným vztahem. Ona sama – vzdor nákladné hormonální léčbě – bude pomalu vysychat ve svém přitažlivém ženství. Dravá Věřina touha po milování bude vnášet neklid do jejich svazku s manželem. Tohle o sobě nehezká a charakterní Věra věděla taky. Převalovala se beze spánku a v duchu znovu a znovu skládala přísahu, že ve jménu mateřské lásky to nikdy nedá najevo.

A i když svůj slib dodrží – vždyť ony s Karin to všechno dohodly samy! Pod vlivem ženských emocí, ženským rozumem! Jak ten mužský, kterého ona tak beznadějně miluje, teď po letech zvládne své otcovství? Jak složitý, jak zamotaný je lidský život!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10