Opravdu jsem to neměl jíst…

Byly to dva týdny, co jsme si s kamarády naložili utopence. Jenomže jsme byli na chatě. Znáte to, nakrájíte buřty, cibuli, doplníte kořením a octem. My do nich dali i feferonky vypěstované na zahradě. Měla to být dobrota. Jenže na chatě jsme neměli lednici a všude bylo příšerné teplo. A tak jsme tu sklenici uložili v ložnici u skříně, kde bylo nejchladněji, a malounko jsme na ni zapomněli.

Tenkrát jsme se chystali na čundr. Měli jsme spát pod širákem, projít okolí, vykoupat se v lomu a užít si přírody. Balili jsme a já si jí všiml. Tedy té sklenice.

„Kluci, máme tu ještě ty utopence!“ řekl jsem kamarádům hned, jak jsem si jí všiml. „Blázníš? Vždyť jedeme na čundr už ráno! Ještě se z toho po…“

Spát jsem šel pozdě. Ještě jsem balil spacák, kontroloval baterky a přemýšlel o tom, jestli jsem na něco nezapomněl. Zrak mi padl na tu sklenici. Co s ní? Vyhodit mi ji bylo líto. Dalo to tolik práce. Špekáčky jsme kupovali v řeznictví na náměstí, kde jsou nejlepší. Přece se tomu nemohlo nic stát, vždyť je v tom ocet! A tak jsem se do utopenců uprostřed noci pustil. Sledoval jsem televizi a jedl jsem utopence rovnou ze sklenice. A jedl, jedl, jedl, až byla sklenice celkem prázdná. Spát jsem šel s plným žaludkem.

Začalo to už k ránu. Vzbudila mě silná křeč v břiše. Útroby se mi svíraly. S odporem jsem odsunul kafe, které jsem si právě uvařil. Nebylo mi vůbec dobře. Nemohl jsem ale zkazit kamarádům radost. A tak jsem po čtyřech návštěvách toalety vyrazil na nádraží.

Než přijel vlak, hledal jsem onu místnost. Naštěstí nádraží jsou jí vybavena. Na místo jsme dorazili bez nehod.

Protože mezi námi byly i holky a my tábořili poblíž krásného hradu s prohlídkou, některou z nich napadlo, že bychom si mohli návštěvou hradu zpestřit víkendový pobyt v přírodě. A tak jsme se vypravili na hrad. Cestou jsem odbíhal do lesa.

„Ty, poslyš, co jsi jedl?“ ptal se kamarád, když si všiml mé časté nepřítomnosti. A tak jsem se přiznal, že jsem spořádal ty utopence.

„Všechny?“ Jen jsem přikývl. U kasy se mě všichni ptali, jestli chci opravdu prohlídku absolvovat.

„Na hradě možná mají nějaký historický klozet nebo nočník, pochybuji ale, že by tě na něj pustili,“ smála se kamarádka.

Nepustili. Uprostřed prohlídky jsem náhle zmizel. Kastelán mi chtěl v mém úprku zabránit. A tak jsem mu vysvětlil, že má situace je akutní. Jenže vracet se z prohlídky bylo zakázáno. Co kdybych byl zloděj a chtěl třeba odcizit sbírku porcelánu? Nakonec ale i on pochopil, že riskuje, pokud mě nepustí. A tak mě doprovodil na onu místnost u vstupu do hradu. No, doprovodil, nejdřív mě doprovázel, a když jsem zrychlil a dal se na úprk, nechal jsem ho daleko za sebou. Dorazil jsem totiž na poslední chvíli.

Celý víkend mě trápily střevní problémy. Ono se řekne obyčejný průjem, ale když nejste doma, kde máte toaletu za rohem, je to skutečný problém.

Nakonec jsem se vrátil domů bez větších problémů. Jen když kamarádi plavali v lomu s průzračnou vodou, nebo lezli po skalách, já vyhledával samotu a intimitu. Moc jsem toho z čundru neměl.

Od té doby slovo „utopenec“ ve mně vyvolává úpornou bolest břicha a vzpomínku na jeden nepodařený čundr. A v domácí lékárničce mám zásobu léků proti střevním problémům…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10