Úvaha dle smutné skutečnosti

Většinou to začíná přímo v dětství, kdy se člověk vyvíjí, kdy je nejzranitelnější. Žel bohu, to společnost uhněte člověka do jeho konečné podoby, ne on sám. Ať už kvůli vzhledu, vlastnostem, nemoci člověka nebo se prostě hodil, vždy je někdo šikanován. Neznám třídu, protože ve škole /školce/, se odvíjí značná část našeho života, kde by se našel někdo, kdo by nebyl šikanován. A právě ti "lepší", ti oblíbení ve třídě určují ten "trend", kdo co nosí, co se komu líbí a komu bude ubližováno.

A protože společnost je taková, jaká je už od pradávna, 99 % oveček jde s davem a tím, co si ti "lepší" nastolí. Někdo se ubrání, někomu někdo pomůže, ale jiní v tom zůstanou. A pak se cesty dělí. Právě z těchto lidí nejvíce povstávají ti známí nebo právě ten "odpad" společnosti. Feťáci, zloději, vrazi aj. Někomu neustálé posílání ke dnu, řeknu-li to takhle, neustávající šikanování ze strany ostatních pomůže se vzepřít, uvědomit si, že vlastně není o nic horší než ostatní a začne bojovat. Začne bojovat o svůj život, o svá práva. Pomalu začne dosahovat svých snů a začne být šťastný.
Bohužel v opačném případě, kdy se neutuchající a hlavně bezdůvodná šikana stále stupňuje, nastává zlom v osobnosti člověka. Ztratí chuť žít, i posledních pár věcí /lidí/, co mu udržovali ještě nějaké ty zbytky rozumu. Na kterých mu záleželo víc, než by si oni kdy byli schopni si přiznat, a buď o ně přijde díky tomu, že i oni se na něj vykašlají, nebo on sám zpřetrhá všechna pouta a plně se uzavře do sebe. A pak to začíná. Ne-li už dřív. Sebepoškozování, drogy, vybíjení si své vlastní bolesti na něčem jiném, ať už zničí jakékoliv věci nebo někomu ublíží. Zvířeti, člověku. Postupně se to začíná stupňovat a dotyčnému už nestačí to, co dělal do teď. Zvýší dávky, přejde do tvrdších, začne zabíjet krutěji... I pak se ovšem cesty opět dělí. Někdo v tom najde svůj smysl života, kdy už jeho poškozená mysl a duše nedokáží téměř normálně uvažovat a stane se to pro ně vším. Vším, tou jedinou věcí, kterou potřebují ke svému mrzkému životu.

Ovšem ale někdo ztratí svou duši, své srdce, ztratí sám sebe. Zůstane pouze skořápka, pouzdro. Někdo ještě najde poslední zbytky sil a udělá to, co mu přijde v tu chvíli nejlepší, sáhne po svém vlastním životě. Ale z jiných se stane nemyslící, nežijící, pouze přežívající existence, které je vše naprosto ukradené, i to, se zabít, i když mu to třeba předtím dávalo sebevětší smysl. A tak přežívají, aniž by si vlastně uvědomovali, že stále žijí. Velmi zřídka, prakticky vůbec se stane, že by se i přesto našel někdo, kdo tomu člověku pomůže, kdy ho neodsoudí a uvidí v něm to, čím býval dřív. Uvidí v něm člověka, další žijící bytost, které někdo vzal smysl bytí. Povede se dotyčnému pomoct? Nebo pomoc přišla pozdě?... Opět rozdělení cesty. A pointa toho všeho? Co takhle se někdy zkusit zamyslet nad Vaším jednáním, nad tím, co říkáte a jak moc Vaše slova mohou ublížit? Zrovna Vaše slovo může být tou poslední kapkou.

Vidíme to denně. V televizi, další vraždy, další krádeže. Denně na ulici potkáváme spoustu lidí, jejichž vzhled, například, Vás zarazí a Vy si začnete myslet svoje nebo abyste si uvědomili, že se možná díváte na dalšího vraha, který bude ve večerních zprávách. Vidíte a odsuzujete, aniž byste dotyčného znali nebo znali jeho příběh. Nikdy nevíte, čím si ten člověk prošel. Dost často ani za to, co z něj teď je, nemůže on sám. Ale to vliv společnosti, která prostě a jednoduše určila, že to ON, bude ten špatný. Jistě, nepopírám, že i mnoho z toho "odpadu" společnosti, jsou takoví, protože už takoví byli, aniž by k tomu někdo nedopomohl. Nepopírám to. Ale jak jsem řekla. Nikdy nikdo nezná člověk příběh toho, kdo proti němu prošel na ulici. Toho, koho vidí v televizi. Toho, koho obdivuje. Toho, koho nenávidí. Toho, koho odsoudil. Nikdy. Ani jeho důvody, proč udělal to, co udělal.